167.den 27.8.2020 Prohlížím si online katalog zájezdů do Washingtonu

40km
Somewhere in the mountains

Probudila jsem se ve dvě a pár hodin jsem nedokázala usnout.
Ze spacáku se vystrkám o půl sedmé, o čtvrt na osm z tábořiště.
Stan je opět promáčený rosou.

Ranních pět stupňů je při balení znát. Je lépe než včera, ale rukavice, zaházene dole v batohu, bych přivítala. Tak se těším na sluníčko a pustím si k tomu Vraždu v orient expresu od Agáty Christie. Tahle věc je zpracovaná přesně tak, jak potřebuji. Poutavě.

Překvapuje mě, jak je batoh s ujedeným jedním dnem lehký. A navíc, ranní cesta nabízí katalogové obrazy. Přesně takové, které nalákají k návštěvě zrovna prohlížené destinace.

Rosa je na trailu tak vydatná, že stačí projít kolem zeleného a jsem od kolen dolů durch. Kalhoty sundávám. Kraťasy mám jako obvykle připraveny ve vrstvě pod nimi (vlastně už od večera, vlastně pořád 😂, ráno jen vyměním termo za kalhoty a večer kalhoty za termo 🙈). Takže rychlá akce s botami na nohou.

Zase plná paměťová karta, ach jo. Umazávání je otravné a na dlouho a je těžké vybrat co… a nebaví mě to… 🤪👈

Ranní svačinka, borůvky

Už pár dní na mě hvízdají svišti. Nevychovanci …no ne? Na dámu ve středních letech…

Potkávám Hikery, v protisměru. Prosí o pomoc. Asi 9 mil přede mnou je zraněný člověk, ne vážně. Patrně vykloubené rameno. Bohužel se pohybujeme v místě, kde není signál. Domluvíme se, že až na mobilní servis narazíme, zavoláme emergency. Klidně oba. Jdeme každý jinou cestou, máme tak větší pravděpodobnost. Ve Washingtonských horách bohužel i přesto malou. Popíšou mi místo, kde se hiker nachází.

Celý den bez signálu. Ani ťuk.

Po dvaceti kilometrech toho mám dost. Jsem KO. A vím, že musím ještě dvacet. Jídlo mám přesně.

Přeskakuji potok. Podaří se mi to. A o dvacet centimetrů dále se probořím do hlubokého nasáklého mechu. Opět boty plné vody 😁. Trochu mě ta příhoda probere. Chvíli dokážu jít svěže. Spíše svěžeji, to je přesnější výraz. Dnes moc kopců, které jsou spíš nahoru než dolů.

Procházím kouzelným lesem. Zírám, ani nedutám. Štve mě, že je karta plná. Na chvíli si sednu a snažím se umazávat. Jde to tak moc pomalu. A čas mi běží. Musím jít. Tak nic. Obraz zapisuji do paměti interní, když nemám k dispozici tu externí, a to jak nejlépe dokážu. Mechy, staré stromy, obrovské. Pařezy, na kterých roste nová generace. Hřiby a vůně toho všeho. Tajemné přítmí za plného dne. Je nádherný. Starý a majestátný. A svůj.

Agáta vydrží do 16,00 👍
Následují české songy, ale nefungují, pouštím Linku.

Později se dostanu do míst, kde bych měla narazit na zraněného hikera. Prodírám se houštinami, bahno se objevuje znenadání a díky hustému porostu občas překvapí. Přelézám nebo obcházím obrovské stromy spadlé na stezce, překonávám zlomený most přes živou říčku. Umím si představit jednoduchost uklouznutí nebo zakopnutí a úrazu.
Nikde nikdo.

Nepřehledný terén je jen chvíli. Asi kilometr. Pak se z lesa vynoří zase krásná cestička. Škoda jen, že vede vzhůru 😁.
Prosebně hledím ke kopcům, které prosvítají přes stromy. Hledám průsmyk, který je níž, než ty hory, které vidím.

A mám hlad. Potřebovala bych o dva tři snacks více. Musím si je striktně rozpočítat a dodržovat stanovené kilometry, výsledek dělení.
Sním a do půl hodiny jakoby nic..

Moc si přeji signál. Potřebuji napsat Haroldovi, ať nepodniká žádné kroky kvůli balíkům. Dohledala jsem jejich fotky. Ten správný už zachránil a druhý nestojí za řeč a práci. Může zůstat v polici poštovního úřadu.

Potkám hikerku, má lokátor, volala pro zraněného helikoptéru. Uf, výborně.

Šplhám nahoru, původní plán zkrátím o 2 kilometry. Končím 8,15. Než si uvařím jídlo, postavím stan a nafiltruji vodu, je tma.

V devět začnu pracovat na uvolnění místa ve foťáku. Napíšu poznámky a okamžitě usínám.