94.-96.den 15.-17.6.2020 Rest

Mnoho Zero
Lake Tahoe

15.6.
Ležím – do dvou (volám si, píšu si)
Nákup – víno nemám, užívám ATB 🙈, smutek za vínem zaženu jídlem. Taky dobrý 😂.

Ležím
Večer si jdu čistit ránu. Zjistím, že červená na ruce přesáhla nakreslenou linku. Asi 5 cenťáků. Ruka vypadá moc dobře, cítím se dobře, jen ta barva…ach jo
Přemýšlím, všechno nasvědčuje tomu, že se zranění lepší. Jenže já mám sklony věci zanedbávat. Nemocnice je příjemnou lesní procházkou sotva 10 minut. Jdu tam.
Ti lidé mě fakt baví. Místo naplněné příjemnou atmosférou. Já ji tam cítím v každé chvíli.

Výsledek: zánět postoupil rychleji než ATB zabrala. Musíme jim dát čas. Dobře, že jsem se na ně přišla podívat. Ne, zítra do divočiny určitě nemůžu. Čekat a ke specialistovi. Jenže ten má prostor až v pátek. To je v pořádku, to je tak akorát. Moje neverbální reakce napovídá, že mě instrukce rozhodila. Svedu to na peníze. Kdybych doktorovi řekla, že mi běží čas, že chci stihnout celou pct, nemyslel by si o mé inteligenci nic pěkného. A to nemůžu dopustit, to chápete. Je fakt sympaťák 😂. Přijďte za 48 hodin, tady, k nám. Uvidíme. Vidím mu v očích dovětek: Bláznivá ženská 🙏.
Večer se stavuji říct vše Catchovi. Je mi to líto, další dvě noci. Vrať se na trail. První jeho reakce je, počkám. Ne Catchi, další dvě noci jsou drahá záležitost, rozdělíme se. Tuším, že prostě jen nechce jít sám. Ale jeho reakce dnes v obchodech, jak je všechno drahé, mě ženou k tomu, abych ho tlačila do návratu. Ze všech sil se snažím nepřipouštět si odpovědnost za jeho utracené peníze v Lake Tahoe (druhý den večer už to nedám).
Domluvíme se na ranním kafi, ať o tom má čas přemýšlet.

16.6.
Ráno mi Catch oznámí, že tedy pojede zpátky na trail dnes. Kdyby byl těžký úsek, na někoho počká. Výborně!
Vím, že jsou lidé, kteří mají tendenci řešit věci presložitěle. Možná i já, někdy, nevím, věci komplikuji. Nechci být nespravedlivá. Musím si na to dát pozor. Protože pro okolí je to fakt vyčerpávající. A já jsem unavená, chce se mi spát. Je mi špatně. Normálně jsem to ani nevnímala, prostě běžný poúrazový stav. Nic tragického. Ale dnes už jsem nezvózní. Od rána řeším Catche. Fakt trpělivě. Večer už mě to nebaví.

V 11 odpoledne přestěhuje batoh ke mě. „Běž na stop Catchi.“ „To ne, to je složité. Nevede tam přímá cesta, navíc bych musel šlapat dlouhý kus pěšky mimo trail.“ „Ale to jsme věděli, Catchi. To jsme si řekli.“ „Budu čekat na Davida. Slíbil, že nás odveze.“ „Ale to už je dávno Catchi. A končí až v pět.“ „Počkám.“ David nebere telefon. Celý den. „Běž na stop, Catchi.“ „Nene, počkám, on se ozve.“ Stále nic. „Běž na stop, Catchi.“ „No, už je večer, to už tam nikdo nepojede. Musím jít někde do lesa, tady, až se David ozve, tak mi řekneš.“ „Jak Catchi? Nemáš koupenou americkou SIMku. Jak budu vědět, kde jsi?“ Fakt se mi nechce jít ho někde hledat. Nálada už je hodně nervózní. Je k deváté večer. Chci si lehnout a dnes to nemá konce. „Zaplatím ti Uber.“ „Nene, to ne. Je to daleko, to bude drahé.“ Ale vyhledá ho, a peníze si vezme. Kašlu na to…
Mrzí mě to nešťastné ukončení, ale cítím úlevu. Chtěla jsem jet Uberem já, nezvednu batoh na korbu jednou rukou. Holt pojedu stopem, však jezdí i osobáky. Dyť co.
Vím, možná mu teď ubližuju. Ale tak to cítím, tak to tady tak bude. Často některé záležitosti o lidech nezmiňuji do příspěvků explicitně. Pak je to ale pro vás zavádějící. I když já je tam mám. Schované. Tentokrát jsem se rozhodla jinak. Otevřeně. Fandům Catche se omlouvám.

17.6.
Čistím ránu. Vypadá nádherně. A monokl taky. 🧐 Ale co, 3 měsíce bez make-upu, užívám si ho. Moc mi sluší ty barvy 😂.
Spím
Jím
Volám
Píšu si. Kamarádky mi poslaly pohled. Pro radost. Tuším, kdo tvořil text. 🤪 Cítím dojetí. Jenže pošta je 5km. Tam a zpátky 10. Na takovou procházku to nevidím. Tak moc mě to mrzí. Ale ústojím to a nejdu. Pája mi ho pošle nafocený. Text si nechám pro sebe 😂, ale obrázek mě taky moc potěšil.

Díky, holky ❤️. Všechno platí. Těším se…
Spím
Jím
Kontrola
Čekám dnes dlouho. Skoro dvě hodiny. Šrumec. Přichází doktor, jiný. Zkusím toho využít. Sympaťák z předvčera byl přísný.
Koukne na loket. „Podle zprávy od kolegy je vidět zlepšení.“ „Ano.“ „Bolí vás to?“ „Ne. Jen to táhne a to je asi normální.“ „Je. Tak to se budete moci vrátit brzy do divočiny.“ „Zítra?“ Kouká. „A to se o ránu budete umět postarat tak jako v hotelu?“ Myslím si, že ano.“ „…Dobrá. Dáme vám vše potřebné pro převazy a instrukce. Léky musíte dobrat.“ „Ano, já vím. Děkuji.“
Mám krabičky jako z amerického filmu 😂.

Dostanu papíry, zaplatím. Zpátky do hotelu dorazím kolem půl jedenácté. Nemocnice je krásná, na velmi klidném místě, plná stromů. Cesta do hotelu tak už je trochu strašidelná.

Hotovo. Jedno válečné zranění vyrobeno. Možná to bude stačit, že jo. 😋
Zítra frčím.
Pa