81.den 2.6.2020 Silver Pass 3286 m n.m.

35km
Somewhere in the Sierra Nevada

Dnes si dovolíme vstávat v šest.
Řeka svým mohutným hlasem ukradne ranní píseň ptákům, tak máme pro práci kolem balení dnes trochu jinou muziku. Vycházíme a řeka je i nadále urputná. Po padesáti metrech zjistíme, že nám přichystala ranní otužování v podobě koupele nohou. Je sedm hodin, pět stupňů a nás čeká první brod, který nenabízí suchou možnost. Tak to nám rozhodnuto hned ráno. Další vody chodím skrz. Vyřešeno.

Stoupání k Silver Passu je příkré. Opět stupy a schůdky.

Na druhou stranu, rychleji nasbíráme potřebné výškové metry. A strmý svah připravuje vodě množství skluzavek. Dobrý film po ránu.

Miluji tyhle stromy. Přitahují mě.

Tvar, kůra… Už v Irsku mě fascinovaly.

A my z nich v zahradách děláme ploty a
a koule a různé patvary.
A přitom, když jim dáš prostor a možnost ❤️, být sami sebou. Je to krásný strom.

A trailu to opět slušelo už od rána.

Později se terén umoudří a zvolní, tak můžu chvíli poslouchat také hlasy přírody, ne jen svůj zrychlený dech. Ovšem závěrečný výstup na pass opět převýšením nezklamal. Ony už to ty passy asi jinak neumí. A luxusní výhled je potřeba si zasloužit.

Z passu sníh asi kilák. Stopy držely parádně. Nemuseli jsme litovat, že jsme si dnes o hodinu přispali. Už jsme dost unavení a hodina navíc byla příjemná.

Cestou dolů vidíme kojota. Asi kojota. Utíká před námi. Copak jsme strašidla? Pěkné postojím, zapózuju a jdu si po svých, no ne?

Dnes těch kopců stojí v cestě více. Pěkné stoupáky. Na jednom z nich nás dojde Blue. Včera jsme asi 50m od našeho kempovište viděli stany. Byl mezi nimi. Pro mě je to nadmíru příjemné setkání.

Vycházeli o tři dny dříve. Ani už jsem nečekala živý vstup 🙃. Ale zůstává ve městech déle, tak to vyšlo. Chvíli probereme novinky na trailu. Catch se podepíše na Bluův batoh, ať nechybí

a pokračujeme ve zdolávání té pruďárny. Blue je tak rychlý, že se ani nesnázím držet s ním krok.

Z důvodu nedostatku energie v mobilu poslední dny nemohu moc často sledovat, kolik ještě zbývá, profil trasy, kolik už mám v nohách, kde se nacházím apod. Tak si cestu přirovnávám ke kopci, který znám nazpaměť. Lysena ❤️.
A říkám si, tak teď jsem nad „grapou“… teď tam a nebo tam… první vrstevnice a cesta… pak křižuji druhou, po třetí už půjdu nahoru a po pár set metrech se ztrácí a já uhnu na lesní kamenitý chodník… za chvíli projdu tím úzkým průchodem smrčků, kde jsme s mamkou viděli v zimě partu divočáků… pak bude výhled, který nám moc ráda… zanedlouho studánka… a už vidím vysílač… projdu kolem rozcestníku a tabule… kousek výše další tabule, před nástupem na konečný stoupák po žluté… schody, nová stanice horské služby… meteorologická stanice a už sahám na hladící bod. A je tu Bezruč a kulajda a kafíčko, nebo kynutý borůvkový knedlík a kafíčko, ne, dva knedlíky a kafíčko… mám hlad. No a jdu to znova, takže druhá „grapa“, pak jsem tam a tam…

Pojďte se mnou na chvíli do Čech…

Dostáváme se stoupáním častěji do výšek, kde se ještě drží na trailu a v jeho okolí sníh. Na rozdíl od Silver Passu, kde byl trail dobře rozpoznatelný viditelnými stopami předchozích hikerů a malým množstvím skály, která by kazila orientaci, zde jsme trail ztráceli. V jednom úseku jsem se vydala špatnou stezkou. Byl nepřehledný. Před vypnutím mobilu, pro úsporu baterie, jsem si do hlavy uložila hrubý profil trasy, bohužel ne podrobný. Věděla jsem, že nám stoupat, jenže před tím bylo krátké, asi půlkilometrové, klesání k jezeru. A já šla špatným směrem. Nahoru. Po chvíli čekám na Catche (dělám to vždycky, když je úsek nepřehledný, ať vím, že jde dobře). Catch nikde. Tak 200 metrů před sebou vidím top kopce. Popojdu tam. To ještě uvidím na trail za mnou. Vím, že jdu na jih. Ale to se občas stává, PCT nevede v každém okamžiku k severu. A taky mi cesta přijde trochu zvláštní, ani nevím proč. Pak ve sněhu vidím v protisměru stopu. A Catch stále nikde. No nic, musím vytáhnout svůj desetiprocentní mobil a na chvíli ho zapnout. Čekám na odezvu umístění v mapě a v opačném směru si to kráčí hikeři. Šla jsem zpátky. Vůbec tomu nerozumím, tuhle cestu nepoznávám. V opačném směru samozřejmě vypadá každá cesta jinak. Taky už jsem unavená, možná jsem dostatečně nevnímala tento úsek. Nebo jsem prostě blbá. V duchu jen doufám, že poslední možnost není ta správná. No univerzum mi seslalo ty hochy, tak vypínám mobil a jdu s nimi. Catch si povídá u jezera s dalším společníkem té party. Všichni patří k Bluovi.
Prý na mě volal. Jenže já ho neslyšela.
Pokračujeme, Catch jde těsně za mnou. Jdeme dlouhé kilometry. A hlava se nudí…
…tak přemýšlí. A uvědomím si, že Catch pokračoval v cestě. Prostě zavolal a když jsem ho neslyšela, sebral se a šel dále po své trase, správné trase. Ví, že mám problém s nabíjením, resp. s mapou (ne, nemám papírovou, fakt je ten batoh těžký a vyhodila jsem z něj spoustu věcí, třebaže užitečných). Ví, že v takových úsecích čekám, vždy čekám.. Mohl mě dojít. Umí být tak rychlý. Mnohem rychlejší než já.
A mě to teď mrzí. A propadám se do sebelítosti. A tenhle stav nemám u sebe vůbec ráda. Jenže jsem v ní. A v tomto duchu se nese také posledních 15 kilometrů. Nechci být na Catche nepříjemná, tak mu řeknu, ať jde první, že chci jít chvíli sama. Myslím, že tušil. Jenže přijde další obtížná a nepřehledná pasáž se sněhem. Ne jen obyčejné stopy ve sněhu, ale vysoký splaz, ve srázu. Musel se přelézt a sníh už nebyl stabilní. Catch do takových nepříjemných situací nechodí první, postává a čeká. Vždycky mě nechá jít před sebe. Co to se mnou udělá? Vydrží ta kláda? Udrží ten sníh? Má ta řeka silný proud? Jak je hluboká?
Už jsem u něj. Ok, Catchi, jdu první. Neumím a nechci ho v tom vymáchat. I když se třeba zrovna zlobím. Přejdu, nebo spíš přelezu tu věc a opět hledám cestu v nepřehledném terénu. Chvíli je trail zakrytý sněhem. Až jsme za tím, nechám jít Catche dopředu. Já se držím na dohled za ním. A mám čas si vše probrat v hlavě. Odpustit mu. Vím, že je na sebe opatrný a z mnohého má obavy. Já jsem naopak ta, která do věcí (většinou) umí jít, možná spíš chce jít. I když třeba někdy se staženým žaludkem. Jen jsem už unavená. Na chvíli bych potřebovala nehrát mužskou roli. Jen na den. Nebo třeba jen na odpoledne. Naposledy to byl Simon, kdo mi to umožnil. Jenže jsme jen dva, a to je na tým málo. Ani jeden z nás si nemůže dovolit hrát jinou roli. V tomto prostředí, kde jsou překážky v podobě sněhu a brodů. Já to umím, Catch ne. A je to dobrý parťák. A v mnohém přínosný pro náš minitýmeček. Rovným dílem.

A je to. Cesta disponovala dostatečným počtem kilometrů na zpracování mé nenáviděné sebelítosti, která mě dnes navštívila.
Večer už je fajn. Catch se snaží. Myslím, že si to uvědomil a mrzí ho to. A já se snažím také.
Společná večeře je příjemná.

Tak jen si to přečtěte. Nejsem jen hrdina, co vede honkongského hikera přes sníh. Mám i vlastnosti na mínusové straně osobnosti. Tak jen ať víte, přátelé.

A Sauronovo oko to všechno vidělo, tak teď ani nevím, co z toho bude. 🙈

Večer mám nápad. Nabíjím se zbytkem procent v powerbance mobil, když je vypnutý. Powerbanka má 30 %, mobil nabije na devadesát. To je trochu lepší skóre. Ach jo. Tak to asi bude potíž s mobilem. To není dobrá zpráva. Zítra ještě hypotézu potvrdím nabíjením Catchova mobilu z nové powerbank. Ale mám zlé tušení.

pa