162.den 22.8.2020 So Amazing!

43km
Somewhere in the mountains

Stále robot
Vůbec, ale vůbec se mi nechce z postele.
Nakonec se z ní, jak jinak 🤪👈, nějak dostanu a vyrážím vstříc dalším, již se krátícím, PCT zážitkům.
Po cestě na trail cvaknu pár fotek. Nejsou moc dobré, ale jsou. Tak jen tak… Ať víte 🙈
Lyžařské středisko Snoqualmie Pass

Jemně mrholí. Tak jemně, že to přes okno pokoje nebylo vidět. Pod nedalekým dálničním mostem si oblékám nepromokavou bundu, pro jistotu, ať zabráním zbytečnému promočení a zimě a na batoh hodím pláštěnku. A jdu na to.
První dnešní kopec přede mnou. Míjím Catchův stan. Uvědomím si, jak rozpačité bylo naše setkání. Ale myšlenky rychle uhnou jinam. Les je s jemným deštěm krásně svěží. Tohle počasí mám na horách ráda. Mít to na trailu každý den, bez možnosti si usušit věci a vlézt si pak doma pod deku s teplým čajem, to by asi taková romantika nebyla. Ale dnes, s vyhlídkou na odpolední modré nebe, si turistiku užívám.
Cesta byla nádherná, a to byl teprve začátek.

Spolu se mnou šlape nahoru mnoho lidí s malým jednodenním baťůžkem, také kolem mě probíhá velké množství běžců. A navíc trasu lemuje tolik borůvkových keřů, že na vrcholu očekávám bílo-červenou vysílací věž Lyseny. A Bezruč samozřejmě. Ten je důležitější. Dneska si dám kulajdu i knedlík, kynutý a borůvkový. A preso.
Nakonec je to Snickerska. Taky dobrý 😂.

Jsem nahoře.
První část dne v melancholickém hávu. Mám asi milion fotek. A stejným počtem mě zasáhl zatajený dech.

Přiložené fotky jsou jen připomínkou. Skutečnost byla ohromující.

Vidíš mě? 🙈

Vyfotila jsem nějaké americké hikers.

Třeba tyto dvě dámy. Ty byly úžasné.
„Můžu si vás vyfotit?“ „Určitě, ale my jsme jen sekční hikeři, jestli nevadí.“ 🤪👈 Jdu do kolen. „Jenom…“ Jsou 9 dní na trailu. Washington. Nahoru dolů nahoru nahoru nahoru dolů. A prý jenom…
Naše krásné hory by ovšem zvládly levou zadní… a ještě by na ní poskakovaly.

Jmenují se Jody a Anna

(mimochodem, potkávám sedmdesátníce, pravděpodobně také starší ženy i muže, s bágly a stanem, které makají do těch kopců. S obdivem ustupuji z cesty a smekám).

Taky je na stezce mnoho mladých, to vídávám moc ráda.

A psi
Dnes mi trail sedl. Šlo se mi náramně. I přes velké převýšení a většinu dne do kopce. Jen pár kilometrů bylo obtížných. Šutry jako podklad na trailu nebyly na unavená kolena a kotníky příjemné. Ale ten černý čtyřnohý toho měl věru dost. Terén byl na jeho tlapky těžký. Spoustu kamenů a děr. Musel opatrně našlapovat. Byl unavený. A ještě si nesl deku 😂 a žrádlo. Hiker 🙈 psí.

Trail 🙈

…tak jsem vám vyfotila lidi, ať je zřetelná rozloha toho šutroviště. Že je nevidíte?

Tady jsou, přece…

Chlapík v uniformě lesů. Celou cestu jde s lopatou v ruce, dobrou náladou 😇, a odhazuje volné kameny.

Odpolední modrá pomůže vysušit provlhlé. Je kolem 15 stupňů. Dobré počasí při turistiku.

Cimraton skončil 😭
Na závěr semináře, kterým se nedostalo místa na LP a Posel světla. 🙃

Kdykoliv si vzpomenu, co mi ráno napsal René, směju se jako blázen. 😂
*pochopí, jen zasvěcení. Jenže ve mě každé připomenutí na ten vzkaz zavinilo huronský smích, můj. Musím si to do deníku přiložit. Podstatná součást dnešního dne.

Poslední voda, pak až jezírko nahoře. Mám ráda vodu z potoků, nabírám tady.
Jsem líná sundávat batoh, taky potřebuji ušetřit čas (výmluva – nepřipouštím si, že 5 minut zase taková úspora není) a narvu se do křoví, kde je proud vhodný pro nabrání z láhve, i s batohem. Vlajkami zadrhávám o okolní zeleň, probořím se, boty po brodu, již trochu proschlé, opět nasály z plna hrdla, taky mobil se koupe. Lehce koupe 🙈. Jen po kotníčky se koupe. Závěr? Stojím, utírám mobil. Studené nohy. Vlajky zkrášlené o listí. Pro jistotu jsem tam dvakrát déle, než kdybych ten batoh shodila, nabrala, nahodila. Chce se mi… Nejdu. S batohem si to raději ani nepředstavuju 🙈 a sundávat se mi prostě nechce. Však je to je 7 km.

Je velmi pravděpodobné že obtížnost trailu posuzuji podle své momentální kondice. Dnes mám chuť napsat easy. I když asi nebyl, ale jde se mi tak dobře, že kdykoliv nastane pauza mezi písničkámi a sluchátka na chvíli ztichnou, překvapí mě hlasitý zvuk mého dechu.
Spěchám nahoru. Je zřetelné dřívější stmívání. O půl deváté jsem na kempovišti. Rabbit tady není. Patrně je cca 100 metrů dále, u jezera. Ale mě se líbí právě tady. Okouzlující pohled na hory, které se barví pod tíhou zapadajícího slunce do červena a později do temna. Rychle postavím stan a uvařím si jídlo. I když je zima, sním jej venku. Divadlo je působivé a mnoho už jich nebude.
V devět je tma tmoucí.

Rychle do spacáku. Poznámky už píšu s ledovýma rukama. Dnes mi to nějak nevadí.

Pa