141.den 1.8.2020 Laurel a Hardy…někdy 🙈

52km
Somewhere in the mountains

Je sobota, denní i víkendoví.
Mnoho z nich si nasazuje roušku a otáčejí se zády. Už to trvá několik dní. Přemýšlím, jestli to není nové nařízení v Oregonu. Pro jistotu, při setkání, ustupuji dále z trailu, než obvykle.

Cedule mě pobavila. Forest 🙏. Lesem tento den jdu asi pětinu trailu.

Mnoho podob PCT v jednom dni
*Videa nejsou vhodná pro milovníky kvalitních a komentovaných „věcí“. Slouží pouze jako pomůcka pro představu…
V těchto případech využijte k vizualizaci pouze fotografie. 😘

Sopečné území

Spálené lesy
Tři syté barvy, ten kontrast byl nádherný. Přes to, že se jedná o spáleniště, na mě působil vesele a pozitivně.

Další les už byl smutnější místo.

Chvilinečku zelené

Píše mi Rabbit. Zůstává v Bendu. Vylezl si na jednu ze Sester a dává si den volna. Trail angel mu nabídl zázemí. Má k dispozici byt. Už jsem daleko, musela bych se vracet několik kilometrů. Terén je vcelku nepříjemný, nerovný, ostrý a kamenitý povrch (podrážka na mých botech je už taková papučí 😂). Trochu mě to mrzí. Potřebuji město. Dobré jídlo. Zásobování v resortech je velmi omezené. Navíc mě v dalším čeká platba pouze cash. Nejet do Sisters resp. Bendu nebylo dobré rozhodnutí. Ale teď už se s tím musím poprat.

Daří se mi, trochu groteska

1. Rána mám obecně těžká. Jdu vedrem s kšiltovkou na hlavě. Tráva, šutry a bílé stromy. Koukám pod nohy, ať nezakopnu a stejně zakopnu… hlavou o strom. 🤪 V rychlé chůzi, vší silou. Bolí mě hlava, nadávám… Chtěla bych se smát, ale nejde mi to. 🙊

2.Mám asi deci vody. K prameni, který tam není, ale já to ještě nevím, to mám asi 3 km. Je vedro. Říkám si, loknu si. Tak se napiju… a spadne mi vršek. Dám si hole pod paži, stejnou rukou držím foťák pod košilí, musím si uvolnit druhou ruku, kterou chci sebrat vršek, tak si dám láhev, z které jsem se právě napila, pod druhou paži 😂 (trotl) a skláním se pro víčko… vyleju si zbytek vody z láhve. 🙈
Někdy mám pocit, ze mi vyšuměl mozek. Nebo jsem jen unavená? Unavená, že jo, že jo 🙏.

Takže Oregon, voda po téměř 30ti km. Sezónní potůček. Sopečná otevřená krajina. Docházím a těším se na vodu. Komentář v Guthook’s slibuje studenou.
A není tam.
Voda je vyschlá, poslední mnou shlédnutý komentář byl pozitivní. Když si později, na signále, aktualizuji Guthook’s, objeví se nová zpráva o suchém prameni.

Musím se rozhodnout, jestli sejdu k jezeru Big Lake pro vodu, nebo vydržím dalších 8 km na suchu. Mám naplánovanou 50sátku. Zvažuji každý krok navíc. Přestože je horko, rozhoduji se pokračovat dále. Prostě to musím vydržet. Další dva kilometry navíc jsou další dva kilometry navíc. Energie by mi moc nevzaly, šla bych nalehko, bez batohu, ale čas by mi chyběl. Půl hodina je moc. Jdu dále. To zvládnu.

Borůvky 😝, já vím, nejsou zralé. Mě nezralé ovoce od malička chutná mnohem více než to zralé. Takže za mě …dobrý.

Tři Sestry, bílé vulkány vlevo.

MT Washington

Večeře – luxus s výhledem

Letím jako blázen. Zbývá 8 km. K rybníku, kde mám plán spát, docházím v úplně tmě.
Přála bych si světlo o hodinu déle. Měla bych čas užít si jídlo a večer bych docházela ještě za šera. Večer mě to baví,

ale v úplně tmě už jsem samotná trochu nesvá.

Stavění i večerní cesta se obešla bez komárů 🙈. A to spím u rybníka. 🙏