138.den 29.7.2020 Nejvíc ❤️

47km
Somewhere in the mountains

Po velmi dlouhé době balím mokrý stan (bouřka).

Tentokrát se na trail vracím poctivě, ego ještě zpracovává míli u Crater Lake 😂. Nemůžu mu tak nakládat.

Z kopce vidím prázdnou marinu.

Lodě (ty malinké věci na vodě) jsou roztroušeny po jezeře. Důvodem je tolik oblíbené rybaření 🎏

Ranní les byl půvabný se všemi těmi vlasatými stromy.

Spěchám na místo setkání – trail magic 😇 u jezera Charlton. Jako na potvoru se neumím rozejít. Snažím se, promlouvám k nohám. Ignorují mě.

Konečně přicházím.
Cesta je označená talíři.
…usmívám se

O kousek dále mě vítá Česká vlajka. Vlaje si v lese, na stromě. 🇨🇿 Krásné gesto toho muže. Nyní už to není jen úsměv, přišlo dojetí.

Jmenuje se Ducky’s Dad (trailname, angelname) a všechno je to jeho dílo. Tolik práce a času vše připravit. 🙈 Obrovsky si toho vážím.

Na místě už je Rabbit, později dojdou ještě dva sekční hikeři. Jsem moc ráda, že se v tomto tichém roce našlo pár turistů zrovna v úseku kolem jezera Charlton. Mrzelo by mě, kdyby jel Ducky’s Dad dvě hodiny cesty z Eugene jen kvůli mě.

Dovídám se, že ten příjemný a trpělivý mladík, který se mi věnoval na hranici California/Oregon, je syn. Je Triple Crown, prošel všechny tři cesty. Rodiče ho podporovali právě podobnými gesty jako dnes. Trail magic pro syna a také pro ostatní hikery. Velké srdce mají ti lidé.
Vlevo dole můžete vidět roky, kdy kterou cestu prošel. Borec 👍, smekám.

Zjistíme, že syn letos trénoval, snad 4 měsíce, na náročný závod, který byl následně zrušen. Koronavirus.
Korona nám bere naše drobné radosti a já jsem plná vděku, že si tu svou mohu na PCT užívat.

Ten člověk se mi fakt líbí.
Nemá potřebu si komplikovat život nenávisti, negativním postojem. Má rád lidi a mě bude každá vzpomínka připomínat, jak báječný je. Jaká bych chtěla být. Vyrovnaná a laskavá.

Pauza tři hodiny. Nejdůležitější přestávka, kterou jsem kdy měla.

V pozdním odpoledni, když pak pokračuji v cestě…
Uvědomím si v sobě klid, pohodu, ticho…žádný tlak, hádka, řešení zda ano či ne, kolik kilometrů ujít a jestli nepopojít dále, než je můj plán…ego spí a srdce je vzhůru.
Jednoznačně jeden z nejmilejších dní na PCT.
Krásný čas ❤️

Odpoledne překročím stovku stromů

Jednou si ta videa spojím, sestříhám, upravím… Ale teď ne, sorry… Teď jen v surovém stavu.

Byla jsem ráda, když jsem vstoupila do zeleného.

Večer zase tryskáč (v mém podání, v mém pojetí. Srovnávám se sama se sebou, ne s jinými. Jen připomínám, ať víte).
Makám na vybrané místo. Jdu lesem, tzn. docházím za černočerné tmy, kterou protíná jen světlo měsíce, mé čelovky a bzučení komárů (bzučí tak, že očekávám, kdy ta energie začne vytvářet světlo). Rabbit tady opravdu je, uf. Klidnější usínání pro mě. Navíc, pokud bude otevřený další resort, budu mít krátký den. Třeba se mi podaří nahodit nějaký příspěvek, tlačím je před sebou a hromadí se mi to jako Cimrmanovi horníci.
6.minuta, vstup doktora Hraběty, ale za poslech to určitě stojí celé

Stalo se vám někdy, že prožíváte sen a je těžké zvolit tu nejmilejší chvíli?
Mě se to stává. Jsou zážitky, kdy neumím vybrat. Dnes je to jiné. Tohle je ten den. Ta chvíle. Number one na PCT ❤️.

Thank you from the bottom of my heart, Ducky’s Dad!