173.den 2.9.2020 I přes únavu si budu si přát, aby nebyl konec, už teď to vím…

Dnes jsem ušla na PCT 42,5 km
Celkový zvládnutý kilometr PCT 4209,5
K hranici zbývá 60,2 km + 50 km zpátky k Harts Passu
Spím někde v horách

Budík opakuje zvonění hodinu, než jsem schopna vstát. Jsem unavená a to jsem se ještě nepohnula. Oba volné dny jsem se probouzela brzy. Tak pořádný odpočinek mě čeká až v Seattlu. Však se mi bude ještě stýskat, po horách a denní turistice, únavě i odpolední dávce energie…

Dnes mě čekají dva velmi dlouhé kopce. Pěkně nahoru dolů. 😂

Ráno 10°C
Start 7,15

Brzy procházím Hwy přes Rainy Pass. Na parkovišti sedí parta mladých PCT hikers. Trail zvládli už před pár dny, asi se jim nechce domů. Tak tady sedí a rozdávají snacks. Trail magic 😂. Šikovní mladíci. Mám plně naloženo, mrzí mě to. Ale hoši ví, co je to těžký batoh, tak mi nic nevyčítají 😇.

Mnoho dennich i sekčních.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Při procházení Cutthroat Passu musím zastavit. Dechberoucí výhledy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Vlevo nad zeleným můžeš vidět cestičku 💚.

Mimo jiné hikery u mě zastaví dámy ze Seattle. Babička s dědou jedné z nich byli Češi. Emigrovali za totality.

Oběd
Ani se nedivím, že mám tak těžký batoh 😂.
Velké těžké věci jsem zase k znovuzískání ztracené popularity musela pomoct. Ujedla jsem statečně. Jsem holka šikovná.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Je dvacet stupňů, které občas pocitově trochu sráží studený vítr.
Provází mě tak šílená únava, že kdykoliv si na chvíli sednu, usnu. Klidně i s batohem na zádech. Už brzy je mi jasné, že budu docházet za tmy. Ze všech sil se snažím vnímat mohutné hory a výhledy. Ať mi to později není líto.

Celý den se objevuje stejný obraz. Shodím batoh a když potřebuji pokračovat, nerozhodně kolem něj postavám. Vůbec se mi nechce ho znovu házet na záda a jít dále. Už tolikrát jsem se musela překonávat. Už tolikrát jsem vyhrála. Nejen dnes, denně, 6.měsíců 😇.

Saturnin again
A zase mě baví 👍. Bezvaaaaa

Odpoledne se tradičně vzpamatuju a večerní devítikilometrový kopec se mi jde dobře. Stoupám serpentinami

a vždycky se těším, až půjdu tu směrem k západu slunce. Pokaždé se pohled trochu promění. To mě baví. Nádherné obrazy usínajících hor. Chtěla jsem vám to nafotit, ale karta hlásí přetlak. Ach jo.
Tak tentokrát jen pro můj zážitek. ❤️

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kopčisko zvládnu za dvě hodiny, takže na kempoviště docházím za šera. Stan se mi podaří postavit a večeře uvařit bez čelovky.

Jemné barvy nad Washingtonem
100 metrů do dnešního cíle

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Večer musím opět umazávat fotky. Tahle práce mě fakt nebaví.

Jsem sama, bearcanister jde daleko od stanu.

Pa

4 Odpovědi na “173.den 2.9.2020 I přes únavu si budu si přát, aby nebyl konec, už teď to vím…”

  1. Opět a znovu krásné výhledy i takhle z fotky, realita musí být opravdu nezapomenutelná. Vůbec si nedovedu představit tvojí únavu, já se cítím taky někdy unavená, ale to musí být sakra slabý odvar té tvé……

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.