13.-14.den 26.-27.3. 2020 Tak to by už možná stačilo…

13.den
18 km Somewhere in the mountains f*
14.den
2 km na trailu, pak zacházka do Idyllwide

Myslela jsem si, že mě probudilo hodně sněhu. Hm, večer ještě uvidím, co je to sníh.
Po třech hodinách spánku balím bez snídaně. Potřebovala jsem prostě dojít do Idyllwide co nejdříve a odpočinout si. Čekalo mě něco přes 20 km, téměř celý den do kopce. A vůbec mi to nešlo. Trápila jsem se s každým maličkým převýšením. První čtyři km jsem šla dvě hodiny. Stojím každou chviličku. Přemýšlím, že volný den bude fajn. Ani se mi nechtělo fotit, tak jsem se přinutila nějakou mrazivou ranní.

Stoupám stále výš a výš a sněhu přibývá. Občas svítí sluníčko, je to hezký pohled. Nefotím, jsem grogy.
Viditelná vrstevnice na okraji hory se mění na hustý les. Ve sněhu jdou vidět stopy, tak jsem ráda. Baterka na mobilu už je slabá a nechci plýtvat energií na hledání cesty. I tak je to obtížné. Občas se stopy ztratí a musím hledat. Jsem prostě v hlubokém lese a přede mnou jen sem tam jemný otisk boty ve sněhu. Už jsem úplně vyčerpaná, tak pro jistotu začne ještě sněžit. Stopy jsou kombinací větru a sněhu rychle zaváty, zůstává jen hladký povrch. Neuvěřitelně dlouhé tři kilometry lesem. Myslela jsem, že jsem na pokraji sil. Ani jsem v tu chvíli ještě netušila, kolik jich ještě mám.

Konečně jsem dorazila k rozcestníku. Udává směr na tři strany. Dvě z nich vedou do Idyllwide, vybírám tu kratší cestu. Tak hodně vedle jsem už nesáhla dlouho. S ohledem na některé čtenáře nebudu následující události popisovat podrobně. Ale byl to adrenalinový fičák. Baterka 8%, cesta zavátá, musela jsem neustále kontrolovat směr. Pro jistotu jsem si jej naměřila také na kompasu. Až vypne mobil, ať vím kam. Dostala jsem se do míst, kde byly prudké ledové srázy a žádná viditelná cesta. Náhle jsem sjela asi padesát metrů po ledě. Snažila jsem se zastavit že všech sil, zabodla jsem do ledu tyčku. Zlomila se. Naštěstí byl tak metr vedle trasy mého sjezdu strom. Hrabala jsem nesmekama tak důrazně, že se mi podařilo se ten metr posunout a o ten strom zastavit. Zachránil mě. Natočila jsem se báglem a zadkem, ať se nepolámu. Ani jsem v tom adrenalinu necítila bolest. Pode mnou dalších min. sto metrů. Třepala jsem se zimou a věděla jsem, že musím někam vylézt, něco udělat. Mobil 4% a hlásil, že se za minutu vypne. Rychle jsem napsala na fb do skupiny hikerů, kde jsem. Mimo signál.

Nahoru jsem lezla s tou jednou tyčkou. Musela jsem vysekávat díry a do těch pak zakopávat nohy. Šlo to tak moc pomalu. Fujavice a silné sněžení do toho. Ani jsem se nestihla bát. Musela jsem makat, ať tam nezůstanu. A najít místo pro stan, potřebovala jsem se zahřát. Našla jsem ho na vrcholku hory ve skalách. 2×2 metry. Tak silně jsem nezašlapávala kolíky asi nikdy.

Rychle jsem se zahřála. Uvařila jsem si Miso s maminčiným kořením a ulevilo se mi. Prostě jsem ležela ve stanu a přemýšlela, co teď. Zpátky to nezvládnu, dále už vůbec ne.

Důležité bylo se prospat. Jak jinak, moc mi to nešlo.

Rukavice i boty byly tak zmrzlé, že se lámaly. Zabalila jsem je do nepromokavé bundy a musely ke mě do spacáku. Prostě by ráno nešly obout.

V noci jsem zkusila zapnou mobil a bylo tam 8%. Nechápu, kde se to nasbíralo. Rychle jsem psala na Emergency, hlásilo mi to chybu. Tak Rendovi… mimo signál… No a byla tma. Mobil vypl. Ještě jsem to párkrát zkusila, nic. Rendo, omlouvám se.

Věděla jsem, že to nesmím vzdát. Znala jsem směr podle kompasu. Rozhodla jsem se, že ráno sbalím a vrátím se k rozcestníku. Tam se utábořím a prostě budu čekat, až někdo půjde kolem. Jídla jsem měla dost a sníh byl všude. Takže vody taky dost. A sama už v horách být umím.

Ráno bylo jako malované. Nádherná mrazivá slunečná zima. Na chviličku jsem pomyslela, že to stojí za fotku. Fakt to bylo krásné. Stan, skály, stromy, nebe. Nicméně jsem dospěla k názoru, že jsem, řekněme třeba pako, a že bych měla řešit jiné věci.

Vůbec se mi nechtělo balit, oblékat do mokrého a jít na tu cestu zpátky. Posbírala jsem v sobě energii a šla jsem do toho. Počkala jsem, až se na slunci zvedne teplota alespoň na mínus pět. Sbalila a vylezla nad skaliska. Viděla jsem ten sráz. Trošku se mi orosilo čelo.

Podařilo se mi najít lepší cestu mezi skalisky a do půl hodinky jsem byla na rozcestníku. Ulevilo se mi. Moc. Měla jsem hned veselou náladu. Vytáhla jsem spacák, ať na sluníčku proschne a začala si vařit jídlo. Téměř dva dny jsem jedla jen bonbóny. Ani jsem neměla hotovo a dorazil Simon. Kluk z Austrálie. Ta fb zpráva prošla a on ji zachytil. Byť jsem ten den nepotkala ani kebuli, byl asi 10km za mnou a šel mě ráno hledat. Už jsem se sice našla sama, ale byla jsem ráda, že tam je. Prostě by mě hledal. A vedl mě dolů do údolí podle GPS. Začali jsme sestupovat a po cestě jsme potkali horské dobrovolníky, kteří šli pro kluka, který se tam někde ve stejný den polámal. San Jacinto je prý letos náročné. Už měli mnoho zásahů. Říkali, že je v pořádku, komunikuje. Moc se nám ulevilo. V noci byla velká zima a hustě sněžilo. Musel tam být sám, celou noc a zraněný.
Za další km jsme potkali další dobrovolníky, kteří šli pro MĚ. Byli tak moc laskaví a přívětiví. Stále se ujišťovali, že jsem ok. Nádherní lidé. Hikeři z fb skupiny jim dali vědět, že jsem v maléru a tak ráno vyrazili.

Doprovodili nás k šerifovi, který už tam na mě čekal. Byl skvělý. Pořád se smál a mohla jsem si ho vyfotit. A svezl nás dolů.

Nemohli uvěřit, že jsem v pohodě. No, modrou prdel jim ukazovat nebudu, že. Navíc jsem to zjistila až později ve sprše. 🤭

Se Simonem jsme zašli na pizzu, ňam.

A na nákup. Musela jsem sehnat nové tyčky. Jsou krásné, zelené a těžké jako kráva. 🐄 No nic, ruce se musí posilovat, což?

Tak a žádný plánovaný zero day. Zpátky do San Jacinto už nemůžu sama. Zítra je nejtěžší úsek. Simon mi nabídl, abychom šli spolu, alespoň ten první den, kde jsou ta exponovaná místa. Jsem moc ráda. Nabídku jsem přijala, byť ho budu zdržovat. Ale říkal, teda psal do překládače, že taky tento úsek nechce jít sám. Mnoho hikers ty dva úseky, včerejší a zítřejší, přeskakují. Počasí je bláznivé. Jdou traverzou. My to jdeme zkusit.

Ráno si dám pořádnou snídani a kapsičku na doplnění energie už mám nacpanou.

A taky jsem ráda, že jsem si konečně koupila kapesníky. Tohle už mě fakt nebavilo. 🤪

Spím v pokoji lenochů 🤪, pch…

Až dojdu večer, zítra, ozvu se Rendovi přes sms, že jsem OK.

Tak bye, milí… ❄️🌨️😱♥️🙏🌜⭐😘