118.day 9.7.2020 Ignorování se nevyplácí

0km
Dunsmuir

Tělo se naštvalo
Ráno mám slzy v očích. Neumim se zvednout z postele. Když se mi to podaří, zjistím potíže s pravou rukou. Nezvládnu si obléct tričko jinak, než do něj vstoupit nohama a pak ho na sebe nasoukat. Ještě, že mám tílko, 🤪👈 Do běžného trika bych nestrčila pr… 😘
Otáčím se celá.

Vybaví se mi oblíbená scéna z Vesničky. Při té vzpomínce se přesto všechno směju. 😂 Chvilku.

Zkouším nasadit batoh, nedám to.

Vzpomínám, kdy se mi první signály snažily něco naznačit. Někdy před dvěma týdny, možná třemi. Možná, pravděpodobně, je to trápení spojeno s nárazem, který jsem si dopřála. Asi ano, to bude ono. Starala jsem se jen o to, ať se brzy vrátím na trail. Neprotahovala jsem celou dobu. Nic jsem pro to tělo neudělala. Vůbec nic. Jen jsem nakládala. Stále více a více. A teď to mám.

Snažím se na internetu najít nějaké vhodné cviky. Jako vždy, když je pozdě. Přesto se mi podaří se rozhýbat. Zase budu pár dní poctivá. Zase pár dní na snídani Ibuprofen.

Procházím těžkým rozhodnutím, musím zůstat ještě den. A opětovná informace pro mě, zpomal. Honila jsem jako blázen a co jsem nahnala, teď prostojím. A konec. Ego jde do ledničky. Prostě už na to nemám. Když chci zvládnout padesátku, musím jít celý den velmi svižnou chůzí. Polední pauza max půl hodiny. Večer je fofr s večeří a spaním. Rychle nějaké poznámky do mobilu, konverze fotek z RAW do JPG. Pak už nemám sílu myslet na strečink. Je mi pětačtyřicet, celý život jsem na to dlabala. Od desíti let, od sportovní školy, se ničím. Zátěž a žádné pořádné protahování. Načase se nad sebou zamyslet. Vlastně jsem to před pár lety, možná dvěma, udělala. Když jsem se nechala mamkou zlákat na Yin jógu. Chybí mi jednou týdně pořádné, dlouhé protažení. Už jsem se tady o tom přesvědčila. Koleno i holeň mi spravil strečink. Nic jiného. Úleva se v obou případech dostavila záhy.

No nic, musím si zajít pro Ibuprofen, alespoň na první dny ho budu potřebovat.

V areálu motelu potkávám Samday. Dorazil včera večer. Domluvíme se na společné večeři ve městě.

Jdu procházkou do obchodu. Je to sotva 2 km. Po kilometru zjistím, že jsem na stole zapomněla roušku. Už je uvolněnější atmosféra, nevracím se.
A… snad jediné místo v Dunsmuiru, kde potřebujete roušku, je právě obchod. Cedule na něm, vyzývající ke vstupu pouze s ní, mě pobaví. 😂 No nic. Dám si alespoň oběd. Jdu do restaurace, kde mohu objednat venku. A volám domů. Jsem tak ráda, že mi vždycky, když si usmyslím, vyhoví a povídají si se mnou. I když třeba mají v televizi zajímavý pořad o Islandu 😂. Vážím si toho! 🙏
Je mi lépe. Ale nemám na zádech batoh s jídlem. Jenže zítra mi bude ještě lépe, takže vlastně fajn.

Z obchodu se sice vracím s nepořízenou, ale se Sunday půjdeme na večeři, stavím se tam později. Obchod je vedle restaurace.

Odpoledne spím dlouho.

Snažím se protahovat. Neumím přijít na správnou pozici, která by zabírala. Vlastně ani nevím, kde v těle ta neplecha je. Trapézy, krk, rameno, možná hrudník. Dělám, co umím. Všechno je lepší, než jen ležet. A pomáhá to.

Zítra ten batoh prostě nasadit musím.

V šest se Sunday vyrazíme.
Měla jsem výborný sendvič s trhaným hovězím masem a Colleslaw.

Po večeři se stavím pro zásobu průhledných, modrých bonbónků. 🙈

Nesla jsem pouze mobil, tak rychle v chůzi nacvakám pár fotek. Domky a vůbec celé město je hezké místo. Některé budovy jsou velmi staré. Jsou tady prý příjemné parky i jiná místa. My jsme prošli pouze ulicí k restauraci. I tak byla procházka příjemná.

Po návratu se domluvím s Ericem na ranním odvozu zpátky na trail a jdu si sbalit batoh.

Dostala jsem od Sunday zahřívací krém, tak ho na sebe napatlám.

Blog a spát.

Tak tak nějak. Pa