GR11 Ještě to nejde

2.den 2.8.2025
Km 32
Převýšení 1400 m n. m.
Konec Elizondo

Nějaké drobnosti jednoduše vyhodím z batohu. Bohužel je víkend a posílat balíčky nejde.

První kopec, první tři kilometry, jdu 1,5 hodiny. Bohužel nejsem schopna jíst a to mě dost limituje ve výkonu 🫩.
Neustále přemýšlím, čeho se ještě můžu zbavit, respektive, co můžu vyhodit, protože do Elizonda – dalšího města, dorazím v sobotu a do pondělí čekat na poštu nechci. Nemůžu si dovolit den volna hned na začátku. Tak tak dávám s tou věcí na zádech a převýšením třicet, v centrálních Pyrenejích budu rozhodně pomalejší. Dnešní part mi zase vychází do města. Před nim kempovat je málo, za ním už pro mě moc. Je tam albergue za 20 éček. Vezmu ji.

Kudy🫣

Tak jo, dneska jsem se poprvé fakt dojala. Po úlevné přestávce, kdy jsem do sebe násilím nacpala jednu malilinkatou amoletku, a následném výstupu, se mi otevřel výhled. Ani ne dechberoucí, prostě výhled, fakt jsem se dojetím skoro rozbrečela. Pozitivní závan důvodu, proč to sakra dělám. 🤪

Nějaké jídlo

Ve střední části dnešního partu je spoustu krásných míst na spaní, bohužel bych neměla třicet. Na dvacátém sedmém potkávám jednu kebuli, chlubí se, ze jeho batoh váží 10kg i s vodou. Propadám trudnomyslnosti a odcházím.

Poslední kilometry mě úplně dobily. Zvládnu do sebe dostat jen Colu a hranolky. 🍟 musím na tom jídle zamakat. Mě ta aklimatizace jde fakt ztěžka.

Zítra mě čeká 1700 výškových. Dnes jsem 1400 s dvaceti kily dala tak tak.

No a tak sedím u těch hranolek, soukám je do sebe a rozhoduju se, co vyhodím. Ztráty me budou štvát, ale musím ubrat. Pošta samozřejmě zavřená, v neděli, v horách.🫣

Nakonec to rozhodování nechám na ráno.
Pa mí milí 😘