Ten opravdový První den na stezce 14.3.2020

Tak velký První den je za mnou.
24,5 km

Celou první míli jsem se usmívala jako blázen. Je to zvláštní pocit, když to začíná. Ani mi nevadila ta velká šedá…
…věc na zádech. A den proběhl náramně. Zážitky, krása kolem, taky nové zkušenosti samozřejmě.

Ty začaly pro jistotu hned ráno. Trochu komplikace s dopravou na Southern Terminus, ale vše dopadlo správně, tak jsem vyrazila vstříc chvílím na PCT. UBER byl pro mě nejlepší a taky nejdražší🤑 volba, veřejná doprava jezdí jen ve všední dny a nepodařilo se mi jinou dopravu sehnat.
První řidič mi cestu zrušil hned, jakmile jsem nasoukala bágl do jeho kufru a sedla si. Z jeho řeči jsem pochopila, že nepodporuje platební karty, pouze UBER cash. Ubráci mi v mžiku naúčtovali poplatek za zrušení jízdy. Obratem jsem jim dala vědět, že to ne já 😱, to on 👈. S omluvou a vysvětlením poplatek okamžitě vrátili. Já tu službu prostě žeru. 🍔

Na Southern Terminus jsem dorazila vcelku pozdě, ale nevadilo mi to. Následoval zápis do startovní knihy, fotky mě, fotky vlnitého plechu mezi Mexikem a USA a už nedočkavě vycházím. Čas startu 11:40. Však nikam nespěchám, mám před sebou půl roku. 😱

Cestou na první míli se pořád usmívám 😊. Přepadla mě krásná emoce, tak si ji prostě užívám. Trochu mě z toho blaženého rozpoložení vytrhli psi místního farmáře. Utíkali před jeho autem, asi americké venčení, a jakmile mě spatřili, mazali na mě. Pěkně se kolem mě rozestoupili a jeli do mě, do Čecha. Naštěstí chlapík rychle zareagoval, šlápl na plyn a odvolal je. No, skončit po prvním kilometru, to by bylo teprve o čem psát 😂.

Trasa byla krásná, taková vlnitá hřebenovka. Sem tam pršelo, cca 15 stupňů. Když zasvítilo sluníčko, patrně víc. Dobrý čas pro turistiku. Dobrý čas pro mě.

Fotila jsem každou kravinu a moc jsem si ten den užila. Proběhl ladně a pohodově. Teda, až na tu velkou tlustou těžkou šedou věc, co mi visí na zádech… 😂 Cílem bylo ujít max. 20 km. Slíbila jsem to svým kolenům a kotníkům 🙏. Kilometry umí, ale tu váhu 😂. Vzhledem k tomu, že jsem vycházela později, byl to cíl splnitelný. Jen dvě malé přestávky a bylo to, tedy bylo by to, ale…

… kolem dvacátého km jsem začala hledat místo pro stan a pořád se mi něco nelíbilo. Frfňa prostě. Nakonec jsem našla plácek, jenže trochu z kopečka. Ale bylo už dost pozdě a já jsem měla hlad, tak jsem se jala rozbíjet stan. Jenže prostě sjížděl. Ach jo, rozhodně musím dále. Tak znovu bágl na záda 😡 a hledat příhodnější místo. V domnění, že to bude brzy, nesla jsem stan v ruce, tak jak jsem ho popadla, nesbalený. Vlál za mnou jako zelená vlajka blázna. No a furt nic, že. Už se začalo stmívat a dostávám se do tak příkrých míst, kde stan prostě nepostavím. Poslední km jsem utíkala, ať za alespoň minimální viditelnosti najdu v těch houštinách nějaké místo. Nadávala jsem si dost ostře a bohužel taky oprávněně. 😱 No nakonec tam bylo. Jak jinak, než z kopce. 😂 Celou noc jsem sjížděla na karimatce. Stále jsem se probouzela v prenatální poloze schoulená vedle batohu, který chudák sjížděl taky. Pokaždé jsem se snažila v tom kluzkém spacáku vysoukat na stejně kluzkém povrchu nahoru. Šlo to ztuha a pouze na chvíli. Smála jsem se jako blázen. Úplně jsem viděla Krakonoše, jak překračuje ty svoje kopce, vznešeně a moudře se rozhlédne a rozhodí kvítí do údolí se slovy: „Tááák tááák Trautenberku (Táňo), kdo příliš vybírá, ten přebere.“ 😂😂😂 Mám to před očima 😂😂😂. Živě.

V noci létaly helikoptéry 🚁, nic moc zážitek. Trošililinku jsem se bála. 😱

Neco z místní flóry. Na zachycení fauny jsem dost pomalá 😂👈.

Píšu to ráno třetí den a je pět stupňů. Obdivuji blogery. Než natáhnu fotky a uploaduju článek, je jedenáct. No, bude toho poskrovnu, přátelé.♥️