91.den 12.6.2020 A přišel patos…

30km
Somewhere in the Sierra Nevada

V osm nás odváží kuchař v bílé zástěře na Sonora Pass, kde jsme naposledy opustili trail.

Nechám jít Catche vepředu a držím se na dohled. Předpokládám při sestupu na druhé straně hory sníh, tak bude lepší, když budeme kolem sebe.

Jdu si nahoru a hlavu mám plnou myšlenek. Lítají jedná přes druhou, odcházejí a zase se vracejí. Okolí vnímám jen málo.
A myslím…
Myslím na to, jak mě to baví. Baví, i když teď šlapu do kopce. I když mi kopce nejdou. Myslím na to, že už jsem v této disciplíně patrně dovršila potenciálu. Že už to lepší nebude. Tolik let chodím na Lysenu a je to stejné. Myslím, že je důležité, že mě turistika přesto těší. I když třeba zrovna nemůžu 🙈.
Taky myslím na snídani. Mňam. Ta byla moc příjemná.

A tak si hned vzpomenu na všechna jídla v Kennedy. Na výborného pstruha. A hamburgery, které doma téměř nejím. Hůř, pohrdám jimi. A jak mi tady jedou.

Z jídla mě vytrhne vysoká, která se pase vedle trailu. Jen ode mě popojde a pokračuje ve spásání zeleného.

Myslím na to, že tady zvěř moc plachá není. Jen ten medvěd. Ten chvilku postát mohl. 🙊
Myslím na děvčata, kterým jsem vedla závěrečnou práci. Mají po absolutoriu. Vím, že to zvládla. Myslím na to, že bych jim chtěla napsat. Holky se moc snažily. A že nemám signál. A že nechci zapomenout, než na něj narazím. A že se musím Jany zeptat, jak to probíhalo.
A pak v mysli přejdu na svoje holky. A na všechny, co nám ráda. Na rodinu, na přátelé. Moc mi chybí. Myslím na budoucí setkání s nimi. A myslím na ty, které bych chtěla vidět nejdříve. Zjistím… těch ale je… ❤️ Stýskám si. Ale tak hezky si stýskám. A myslím na taťku. Na toho každý den. Chybí mi.
A pak počítám. Myslím na to, kolik musím ještě ujít a jak dlouhý čas k tomu potřebuji. A jak bude vypadat závěr. Smutný, veselý… Asi obojí a ještě něco navrch. Myslím. 🙈🙉🙊 A taky si uvědomím, že mi tohle René umožnil. Cítím vděčnost. A taky myslím na to, že bych chtěla stihnout Elišku ❤️ doma, než odjede do států na rok do školy. A že to nestihnu, s velkou pravděpodobností. A taky se těším na Kačku ❤️, kterou už jsem skoro 10 měsíců neviděla jinak, než na obrazovce mobilního telefonu.
Ale nijak mě to stýskání neparalyzuje, jen se jednoduše těším. Vím, že jsou holky v pohodě. A už velké. Tak moc.
A pak si uvědomím, že všechny věci doma budu mít velké a boty malé. A že musím rychle do práce, účty budou vyčištěny. A že jsem 3 měsíce bez make-upu. Třeba je to v mém věku trestné. 🤪👈
A myslím na Peťu z Petřvaldu. Že už má mimi. Voňavé. A že jsem neviděla ani fotku, protože ve volném dni aplouduju a FB projedu jen kousek dozadu. A na Terku, která už už možná zrovna dneska rodí. A taky bude mít voňavé mimi. A pak si vzpomenu, jak byly holky skvělé, když byly malé. Pořád jsou no jo no jo. Ale už ne tak roztomilé. To tedy ne. 😂
A taky si uvědomím, jak mám lehký batoh a jak se mi dobře jde. A že potřebuji vložit do jednoho příspěvku screenshot z Guthook’s. To když tam je přesně tisícovka mil. A video s výhledem. Úchvatným, při obědě. Ali už to četla, tak se chudák nemusí tím videem otravovat. A já ho tam chci mít. A směju se. A pak si uvědomím, jak mě rozčiluje práce s WordPressem. Jak si neumím některé věci změnit, aby se mi stránka líbila (pokračujte ve čtení na mobilu, prosím 😁). A raději přeběhnu k jinému tématu. A vzpomenu si, že jsem našla ztracenou kuličku pro štěstí. ❤️
Nejsem pověrčivá, ale radost jsem měla.

A pak vidím Catche. Začal sníh. Vypadá to, odhadem, na půl kilometru, možná kilometr. Předejdu ho. Cesta tak proběhne hladce a rychleji. Sněhové pole jdeme asi hodinu. Čekání si zpříjemňuji poznámkámi, na co jsem myslela a myslím třeba zrovna teď.
To když se propadnu a škrtnu nohou o skálu. Tak si vzpomenu, když mi Ash včera ukazoval holeň. Hluboká rána. Muselo to být na kost. Stalo se to přesně takhle. Hluboký propad a ukrytá skála. Uprostřed Sierry. Bylo to na šití. Zřetelné i po zhruba dvou týdnech. Byl několik dní od jednoho města a několik dní k městu druhému. Tak to stáhl tejpem. Zahojilo se, ale jizva je velká a ukazuje na nepříjemné zranění. A vzpomenu si, jak mi pomáhaly hrubé zimní návleky. Jak jsem mnohokrát cítila, když tlumily nárazy do tvrdého, mnohdy ostrého kamene. A pak myslím na fotky, které mi Ash ukazoval. Byli se Sonicem 4 dny mimo trail PCT. Prošli si Yosemity. Krásná místa. Úžasná místa. A lovili ryby a dělali si popkorn na ohni. Myslím na to, jak je mi líto, že jsem tam nebyla. A jak tohle zrovna potřebuji. Nemít všechno. A že svět je velký a plný takových míst. A tak se raduji z PCT. 90 dní zkušeností. A uvědomím si, že ani jedinkrát mě nenapadlo to vzdát. A že to není vůbec těžké, to zvládnout. Trocha nepohodlí. A že mě to naplňuje. A pak myslím na parťáka, kterého vidím, a který tak obezřetně prochází sněhové úseky za mnou. Že je to vlastně borec. Zvládl Sierru a má obavy ze sněhu. Dívám se, jak opatrně našlapuje. A pak uklouzne a sjede pár metrů. A vzpomenu si, jak opatrně prochází brody. A jak jsem na jednom dneska spadla. Protože jsem zbrklá. A taky umím být kopyto. Ne jenom Catch. A že mi prospělo porvat se s tím vším v Sierre. S passy, sněhem, vstáváním, zimou, brody a nepohodlím. S tím být první a provést tím vším Catche. A přemýšlím, jestli to potáhneme také po Sierre společně. A taky, jak se na Catche někdy zlobím. V sobě. A že je to občas ode mě nespravedlivé a jsem ráda, že si to nechávám uvnitř. Vzpomenu si, jak jsem utrmácená došla k jezeru a Catch už měl postavený stan. A jak mi řekl, že si dá malý snack a s večeří na mě počká. A já mu to vymluvila. A poděkovala jsem mu. A jak se snaží. Domlouvá, hledá, kouká na počasí. Někdy mu neřeknu, že už jsem se dívala taky. Ať má radost, že mi tu informaci přinesl. A někdy mu zase odpovím „já vím Catchi, já vím“. To když třeba ke mě přichází na nepřehledném úseku a řekne mi „támhle je trail“. A já na něm stojím. 20 metrů před místem, na něž ukazuje. A taky myslím na to, že díky němu mám nějaké fotky. A taky na to, když včera šerif řešil zraněnou PCT hikerku, jak přišel za mnou a zjednodušeně mi řekl, co se událo. Ochotně, trpělivě. Jen tak, ať vím. Ani jsem se neptala.
A uvědomím si, že to jinak ani nešlo. Myslím, přejít Sierru. Když na něj koukám, jak postupuje přes poslední partii sněhu. Byli jsme jen my dva. Potřebovala jsem parťáka. A Catch se mnou ochotně šel. Vstával brzy a šlapal dlouhé party. Věděl že musí a respektoval, co jsem řekla. A já respektovala jeho. A že se mi mnohokrát vyplatilo počkat do rána, i když jsem měla touhu jít dál.

A pak mě Catch dojde. Je to za námi. Domluvíme místo pro lunch a nechám ho zase jít přede mnou.

A pak myslím na to, že bych tuhle myšlenkovou pasáž ráda měla zachycenou v deníku. A že úplně nechci, aby vše bylo veřejné. A tak přemýšlím, jak to udělám. Další deník? Jen pro mě? Nene, na to jsem líná. A tak myslím na to, jak si některé myšlenky schovám mezi řádky. Vyřešeno.

A pak si taky uvědomím, že vám to občas, možná, připadá vsechno podobné, třeba i stejné. Výhledy, kytky, ještěrky, had, had, had, cestička žlutá a pak zase bílá a za ní barevná. Kopec nahoru, kopec dolů a zase nahoru a dolů a opět výhled, další a další hory, další a další západy slunce, a pak malá změna, Sierra. A zase východy a sníh a sníh a sníh. Někdy mokrý, jindy zmrzlý. Brod malý a velký. Milion stromů. Všechny stejné. Svišť jeden druhý, pak veverka. A zima, vítr, večeře, svačina…uf

Ale pro mě to tak není, každý krok, každý metr, má svůj význam. Pro mě je každý jiný. Jakoukoliv malou změnu okolo si užívám. I přes funění do kopce, těžké nohy i batoh, nedostatek vody v poušti nebo celý den mokré nohy v Sierre. A taky bolístky. Fyzické i osobní.
Říká se: Cesta je cíl. Pro mě to tady rozhodně platí. Jsem šťastná, i když na to třeba vždycky nevypadám. Někdy mám potřebu věci zachytit na fotografii, jindy zase ne. A když ne, tak prostě nefotím, jen vnímám, sama se sebou a pro sebe.
Tímto blogem si vlastně píšu deník. Tak je to tak trochu i pro mě. A jsou věci, které tady chci mít. Pro Vás někdy nedůležité, možná nudné, pro mne nikoliv. Snad mi občas tu jednotvárnost odpustíte.

Názvy zvířat, rostlin?
Většinou nevím… a nemám energii, osobní ani mobilní na to, je zjišťovat. Vlastně to ani nepotřebuji. Je pro mě důležité věci prožívat a ne vždy k tomu musím mít informace. Jen prosté sdílení jednoho okamžiku, místa s nimi, je obohacující. Těší mne.
Kytky, zvířata. Pokud byste stáli o to znát názvy té krásy kolem, věřím, že si poradíte. Simča v jednom z příspěvků zmínila aplikaci.

A zase vidím Catche. Místo pro oběd je tady. Dám si Nutellu. A oba s Catchem vylejeme chlorovanou vodu z kohoutku a nabíráme si čistou, voňavou, z potoka.
A domluvíme se na dnešním kempovišti. Ve čtyři je avizovaná bouřka. Najdeme dvě místa. Nebe je modré, bez mráčku. První místo blíž, když bouřka přijde. Druhé, když půjde o planý poplach.
A taky si uvědomím, že mám dvě plně nabité powerbanky a jen tři čtyři dny před sebou. Nasazuji sluchátka a vyrážím první. České písničky na plné pecky. Občas se přistihnu, jak poskakuji. Dnes se mi jde tak lehce.

Začne se ochlazovat, zvedá se studený vítr. Catch mě dostihne. Zaparkujeme na prvním stanovišti. Postavíme stany, večeře, v pět už jsem ve spacáku.
Je zima. O půl šesté začne padat sníh a fouká.
A my jsme v suchu a v teple. Do rána by to mělo přejít. To by bylo fajn.

Pa mí milí… Těším se na vás. ❤️
Cogito ergo sum.

Nějaké to foto