Camino s mámou, den sedmý

21.10.2023
Start – Oia 9,00
Cíl – Sabaris 17,00
ubytování – Hotel Vasco Da Gama
oficiální Camino dnes 25 km
Počasí: chvíli neprší a pak prší furt

Probudím se asi o půl osmé za naprosté tmy a svítat začne až o půl deváté. Je to zvláštní. Balíme a nakonec se nám podaří vyrazit v devět 🙏.

Vítá nás skoro krásná obloha a bezvětří.

Následuje honba za kávou, která trvá spoustu kilometrů. Do centra městečka Oia, na jehož okraji jsme dnes spaly, je to asi tři kilometry. Otevřeno je jen kadeřnictví a tabák, kde píšou, že dělají kafe, ale nedělají kafe 🙈😁.
Po sedmi kilometrech jsme narazily na benzinku, tak neriskujeme deficit a dáváme si děsnou kávu z automatu.

Zdržíme se sotva 10 minut a pokračujeme v cestě. O 50 metrů dále (mimo stezku) je otevřená kavárna 🤪👈. Dívám se na ni z ulice nad ní a říkám si „ach jooo“. Nevracím se a nebe se mi vysmívá deštěm. A vydrží mu to pěkně dlouho. Na bistro pro poutníky narážíme až po 18ti kilometrech a za stálého deště. Jdeme tam a máme kávu, uf. Pršet přestane až 3 km před cílem a 200 metrů před hotelem se přidá i sluníčko. Uschnout nestihneme 😁. V přístavním městě Baiona si zajdeme na skvělé lasagne a dnes už druhé kafe 😁. Z restaurace vycházíme ve čtyři a zbylé 3 km tedy dojdeme už bez padání vody na hlavu.

to je ta ňamka

První razítko, ještě v Oia

Královský klášter Santa María de Oia

nějaká barevná hromada, vytvořili poutníci, nevím, proč zrovna tady

Vesničky, kterými procházíme, nejsou tak úhledné a pohádkové, jako v Portugalsku. Můj dojem, samozřejmě. Přesto se mi podaří najít pár romantických domů se stromem v okně 😁.

Město Baiona

nějaké uličky

Ale zato oceán vidíme mnoho kilometrů, a ten nám to bohatě vynahrazuje.
Obrovské vlny a s nimi spojená vřava nás fascinují obě. Prostě stojíme a hledíme.

Navzdory dešti se mi dnes šlape parádně a moc mě to baví. Také se více pohybujeme v přírodě a na jiném terénu, než městském.

romantika v lese

Prší většinu dne a pláštěnkám stále vzdorujeme. Jako, že je nenosíme. Jen na batohu a v batohu věci zabalené v pytli, takže hadry a jiné zásadní věci, jako třeba počítač 🤪👈, jsou v suchu. Ovšem, abych byla upřímná, moje vzpoura je postavena spíše na skutečnosti, že žádnou pláštěnku nemám 😁 (tedy až na tu malinkou), a ty dostupné ke koupi jsou nevhodné. (Jo a taky doma mám jednu schovanou, v garáži. Koupili jsme si ji s manželem do Skotska na WHW a ani jednou ji nepotřebovali. Tak alespoň na ni neprší, že 🙈. Byla drahá, speciální, jen ať pěkně spinká v krabici.)
Jinak bych ji na sebe asi občas vzala, byť raději chodím bez ní, focení je pak složitější. Foťák mám zabalený v obale a pod vestou, mokrou, a vytahovat jej v dešti znamená dlouhý proces a moc se mi do něj nechce. Kdyby byl jen pod pláštěnou, bylo by to šup šup. Ale z cukru nejsme, no ne?
Ale proč to píšu. Potkáváme poutníky k nám polaritní. Třeba takové, kteří mají pláštěnu, na ní batoh s pláštěnou a na něm další pláštěnku 😁😁😁. A to je triple pecka, přátelé.

Pokojíček jako klícka, příjemný majitel a vedle za stěnou hotelu prádelna. Paráda.

Tak dobrou, krásné sny. Třeba o sluníčku 😎 nebo dešti 🌧️, jak chcete.