19.den 1.4.2020 I’m sad.
21km
Somewhere in the mountains
Ráno jsem četla další doporučení PCTA k opuštění stezky. Předala jsem zprávu ostatním. Jdou prostě dále. Mám celý den na stezce na přemýšlení.
Ráno rozloučení se Simonem a Steevem.
Vyrážím pozdě. Otálela jsem, je mi tak dobře v horách. Nakonec přece jenom musím. Tak moc jsem smutná. Nedokážu to ovládnout. Uvědomuji si, že lidé řeší náročnější, důležitější věci. A také, že čekají někdy a někde na mě. Přesto jsem smutná. Tak hledám pozitiva, když stezku ukončím teď. Vymyslím jich tolik. Jsem smutná. Rozhodnu se, mám přece právo prožívat svůj příběh a být v něm smutná. Tak jsem.
V poledne jsem narazila na Wolfa a Lukáše (Horní Bludovice 😝). Ráno vyrazili brzy, o zprávě nevěděli. Chvíli spolu odpočíváme. Probrali jsme situaci. Jdou dále. Bylo mi s nimi dobře. Domluvili jsme se, že se přidám. Půjdeme pomaleji, o to více si trail užiju. Potřebuji být teď s někým. Už jsem neplakala.
Majestátný les. Nádherné obrovské stromy.
Dobrou
💘💌
tak to bylo pro mě hodně emotivní čtení…. 😥😪
A zase ty moje asociace…. 😃 a tentokrát pohádka Anděl páně, jak se při putování objevil někdo, kdo pomohl a podpořil … stromy úžasné nádherné…. to už se ani nedá komentovat…
Děkuji, nemusíš si všechno komentovat. Jsi moc hodná. Pp
Právě že musím…. 😍🧡 nemusíš to všechno po mě číst … 😁🤗 je to nějaké moje nutkání 😏
Těší mě to 😘