163.den 23.8.2020 👓

43km
Somewhere in the mountains

V jednu v noci dorazila parta hikerů.
Ráno se zpoza keře vynořil Rabbit. Spal asi 20 metrů ode mne. Noční výletníci si rozložili stany kolem něj. 😂
Rabbit si jde uspořádat myšlenky do deníku. Čtvrtého deníku. Čtvrtého ručně psaného deníku. Prohodí, že se těší ani ne tak na to, až přestane chodit, ale na to, až přestane psát 😂. Vzájemně se kamarádsky politujeme, ale oba víme, že by nás to mrzelo, přestat.

5 stupňů, 7,30 konečně vykročím.

Už o půl hodiny později jsem na slunci a teploměr umí dvacku. Shodím batoh a konečně, když se nenachází na mých zádech, si uvědomím, že potřebuji přesunout teploměr níže. Mám jej pověšený na ramenním popruhu a je příliš blízko mým očím. Na červenou linku ukazující stupně, vidím jen s obtížemi. Blíže k pasu je ryska krásně zřetelná. 🙏
Vybaví se mi situace, když si René vybíral brýle a já jsem se mu smála. Ve většině vypadal děsně a v tom zbytku srandovně. A on, tenkrát, jen v klidu prohodil: „Jen se neboj, však on tě ten kalendář taky dožene“. Prodavač se svalil smíchy pod pult. Já před pult. A René zkoušel dál.
No… a je to tady. 👓😂

Moje dnešní ranní koupelna, trochu mi trnuly zoubky, ale čerstvá, svěží voda, to je něco. Těžce si budu zvykat na tu naší, chlorovanou. 🙊

Dnešní obrazy 😇

V 11 je na slunci 30. Teď, když dobře vidím na teploměr, mám přehled 😂.

Na obědovou pauzu chci dojít k vodě. Potřebuji filtrovat. Poslední dva kilometry jsem už hodně hladová a táhnou se mi. Ze všech sil se snažím vnímat čtenou knihu. Zastavovat nechci. Musela bych uskutečnit dvě pauzy v rychlém sledu, na jídlo a na vodu. Součet dvou je vždy delší než jedna s obojím. Čas mi pak utíká a já ho těžce doháním.
V pravou chvíli mě dojde Rabbit. Zrovna se cpu borůvkami 😂. Tak mi tu cestu za jídlem pěkně zpříjemní. Než probereme naše plány, jsem na místě 👍.

Malinkatá říčka k přebrodění disponuje dřevem pro suchý přechod. Zvednu oči na Rabbita a sjede mi noha. Jedna. Durch mokrá. Vysvětluju si to tak, že mě prostě baví, mít mokro v botech. 😂

Robin
Robina mi čte Hana Maciuchová. Nejen, že zbožňuju sloh Zdeny Frýbové. V kombinaci s projevem paní Maciuchové nedokážu poslech vypnout. Musím „přečíst“ celou knihu naráz. 😇
Díky sestro! To byla dobrá volba.

Na cestě leží trail magic ukrytý v bearcanistru. Je to typ, který je potřeba otevřít pomocí nějakého předmětu, třeba mince. Jsem uondaná a je pozdě. Jen vyfotím a pokračuji v cestě. Co bylo uvnitř, nevím 😇.

Večerní příběh s vodou je zdánlivě stejný jako včerejší. Opět mířím k jezeru, opět si nabírám z posledního tekoucího zdroje. Potůčku. Opět s batohem na zádech. Ovšem, mobil i foťák zabezpečen. Na nášlapy si dávám pozor. Vyšlo to.

Má lenost se dotýká stále více činností. Třeba
Večer si oblékám na špinavé nohy termoprádlo. Ať nezamastím spacák. Už delší dobu se neobtěžuji sundávat si kraťasy. Natáhnu na ně termo a hotovo. Taky byly doby, kdy jsem si nohy v „suchém“ kempu otřela vlhčeným ubrouskem nebo jsem si nesla vodu navíc. Ať je alespoň opláchnu. Mám ponožky na spaní. Nohy, špinavé, do nich schovám. Bohužel, poslední dobou i v případě, že spím u vody.
Výsledek stejný. Téměř. 🙈

Dnes ze mě teče docela dost krve. Filtrovaná přes komáry. 🦟🦟🦟🦟🦟🦟

Večer
Poslední kilometr procházím krásným územím obrovitých balvanů potažených mechem. Les je tichý, stmívá se. Tajemná podívaná. Fixuju si ten obraz do hlavy. Na focení nemám čas, sorry.

Pa