34.den 16.4.2020 Ach jo… furt jako…🙈

15km
Somewhere in the mountains

Ráno jsme si s Wolfem přivstali. Sníh je po ránu tvrdý, lépe se jde. Mnohem lépe se jde. Mnohem mnohem mnohem…. Wolf jde tak rychle, že jsem z toho paf. Místy popobíháme😂, evidentně máme neustálého únavného propadání se do sněhu dost oba.

Před námi jsou lehce viditelné stopy, tak nemusíme hledat trasu. Sice se jejich „dělatel“ spletl s táhl to po druhé straně kopce, ale nevadí. Jdeme v jeho šlépějích. Dojdeme do lyžařského střediska. Čeká nás tam cesta projetá rolbou. Rozhodneme se toho využít.

Urolbovaná cesta se mění v sjezdovku. Blbneme.

Zapomněli jsme se a došli úplně jinam, než jsme chtěli 😂, co už naděláme.

Tak a jsme na hlavní cestě do Wrightwoodu. Jsem trochu napjatá. Jdeme po krajnici.
Uber není k dispozici žádný. Zkusím zvednou ruku. Zastavil. Ani se nám tomu nechce věřit. Chlapík jednoduše zastavil a zavezl nás k poště.
S napětím jdu pro balíky 😁😁😁 všechny tři mi donáší velice milá paní.

Přebalím a něco potřebuji odeslat dále, jdu tedy na poštu znovu. Opět stejná dáma mi popřeje bezpečný trail a krásný den. U pošty se lidé zastavují a chtějí si povídat, zdraví nás nebo mávají. Wolf se zeptá jednoho z pánů, jestli by nás nehodil zpátky na trail. Tak za dvě hodiny. Domluveno. Já se picnu. Jdeme si koupit oběd a nějaké jídlo na cestu.
Dorazil Caveman. Musel pěšky. Hoši jdou na balení, vlastně na vše, dost vědecky. Všechna čest. Jen nám pošta, oběd a obchod zabere asi 6 hodin 🙈.

Voláme a jedeme. Na korbě, juchů, to jsem si dlouho přála.

Žádné anfriendly. Moc dobrá karma tam byla, v tom městě… 🙏

Já vystupuji dříve, chci začít tam, kde jsem skončila. Hoši mají v úmyslu přeskočit asi 20 mil za zavřený úsek trailu.

Rozloučíme se, poslední foto a bye.
Bylo fajn chlapi, happy trail…

Ujdu asi km a koho nevidím. Zase ti dva. Cesta je uzavřená, musí jít pěšky. Hodně se směju. Pánové se smějí také, jen rezervovaněji. Ale všechna čest, vzali to sportovně.

Opět se tedy rozloučíme. Jdu svým tempem a přecházím na trail – lesní pěšinu. Hoši pokračují po cestě – asfaltové. Když je uzavřená pro auta, nebude to nebezpečné.

Čeká mě asi 7 km. Opět sníh, ale dá se to. Ke konci už jsem unavená. Když chci jít rychleji, motají se mi nohy, více se propadám a dělám škodu (všimněte si úhlu ve spodní části hole).

Soustředím se tedy na pomalejší a úhlednou…
…lépe, úhlednější, chůzi.

V duchu jsem ráda, že je následující úsek přes Mt. Baden-Powell uzavřený. Vnímám v této situaci z mé strany alibismus. Uvědomuji si to. Nechci přeskakovat, ale jsem už unavená. A takto to vlastně nemůžu ovlivnit a nepřístupnou část musím obejít po cestě. Ne autem, ale po svých. Obejít, ne přeskočit. Po suché cestě, po cestě bez sněhu. V suchých botech. Z kopce. Kryoterapie už bylo dost. Potřebuji léčebnou kůru na chvíli přerušit. Už jsem vyčerpaná z toho stoupání, propadání se, mokrých a zmrzlých nohou. Na chvilku potřebuji pauzu. 🤪 Do Sierry prosím. 🙏

Docházím k místu, kde další den začínám. Chci co nejdříve nastoupit na cestu, kterou budu uzavřený úsek obcházet. No a koho nevidím, že. Já se jich asi nezbavím.
Mám radost samozřejmě.

Je s nimi hiker Skittles ze Švýcarska. Oznamuje mi, že trail je otevřený. Ach jooo. To ne, fakt neee.
Zase brouk v hlavě. Převýšení jako kráva, sněhu milion… Batoh narvaný jídlem. Čekala mě suchoučká cesta, kde ještě nemohou po zimě auta. Mě trefí, fakt. Ach… a to ego zase vyhraje. Prostě to takhle neumím přeskočit. Úplně mi buší ve spáncích.
Skittles říká, že to dáme. No tak to dáme, že.
Plán je dva dny. Budík na čtyři, pořádná snídaně a vyrazit 🤪😭🙏. To jsem zvědavá na ty odchylky od původního nastavení 🤪.
Tak moc moc se mi do toho nechce. A chci to překonat! Potřebuji tu nechuť ovládnout! Takových zkoušek ještě bude. To dám.
Jsem bez signálu, ani to domů nepíšu. Skittles má lokátor.

Tak… Pa mí milí…

A dneska spím na parkovišti.