92.-93.den 13.-14.6.2020 Název příspěvku se nabízí, ale raději ne…

40km
Somewhere in the Sierra Nevada

Tak jo, jaro je tady prostě k zimě shovívavé. Asi kámoši. Je -3, studený vítr a čerstvý sníh. A to je jiné, než ten zimní, starý. Je 13.června.

Filtr jde rovnou ze spacáku do kapsy.
Vycházím první, v sedm. Catch ještě není připravený. Je mi zima, ale už vím, že za chvíli se zahřeji. A tak šlapu v letních teniskách po čerstvém sněhu a trail se mi ztrácí. V jedné chvíli uhnu větší kus mimo něj. Tak vytahuji mobil a… nalézám signál. Toho musím využít. Volám mamce, chci jí popřát hezkou dovolenou, na kterou nejede. 🤪👈 Tak jí alespoň ukážu pořádné jaro. A pak najdu cestu a pokračuji. Catch už tvoří stopy přede mnou. Užívám si jít jen tak. Nemusím vytahovat ruce z rukavic, abych mohla používat mapu. Jdu procházkovou chůzí. Dnes ráno se mi nechce. Jsem ráda, že si dělám zápisky každý den, už bych ani nepomyslela na to, jak lehký jsem včera měla krok.
Ale… pustím písničky a je to mnohem lepší. Vlastně ani moc nepřemýšlím. Toho jsem si užila včera. Jen poslouchám a jdu nahoru dolů nahoru dolů…

Catch se drží celé dopoledne v čele. Hledá ztracenou cestu a vytváří pro mě pohodlnou stopu. Čerstvý sníh je jednoduchý. A když na trailu roztaje, Catch pokračuje vpřed. Jeden úsek byl nepříjemný. To už jsem jej došla. Zvládl ho na jedničku. Uklouznutí by se odměnilo koupelí v jezeru.

To, že je víkend, poznáme podle denních turistů. Kontroluji mobil, sobota. Je to tak, ověřeno. 🙃

Oběd po 22 kilometrech.
Je nám taková zima, že po čtvrthodině a třech tortillách pokračujeme v chůzi.
Domlouváme se na místě pro večer. „Musíme dalších dvacet, Catchi. Jestli chceme do města sestoupit ráno.“ Plánujeme jen jednu noc. Přijít večer je na draka. „Určitě! Ok“.

Odpolední část se střídáme a je to fajn. A jde to fajn. Je jen málo sněhu. Čerstvý už téměř žádný. Jen starý. A ten už známe. Tady to klouzalo, moc. Tak jsem to vzala po zadku rovnou. Skončila jsem s ním v bahně. Peru sněhem. Taky to šlo. 😂

Následující úsek mě pěkně potrápil. Sotva kilometr a šla jsem ho tak půl hodiny. Furt fotit skalní kouzlo kolem. 🤪👈 Zírám fotím zírám fotím…

Když kvete skála

Pro začátek, jsem v pořádku…
Dva kilometry ke kempovišti. Jdu první. Catch asi 300m za mnou. Vracel se pro mobil, který mu vypadl, když přelézal strom. Trail protíná prudký splaz. Táhne se dolů asi šedesát metrů. Už když po něm jdu, myslím na to, že Catch to místo musí obejít. Kolem skály. Nebo použít nesmeky a cepín. Myslím na to, že sníh není dobrý. Stopy téměř žádné. Klouže to. Dva poslední kroky na hliněný podklad trailu už neudělám. Jedu. Neřízeně a rychle. V cestě je hromada šutrů. Vím, že do nich nazazím. Vím, že narazím hlavou. Neumím to zastavit. Odnese to pravá strana těla. Náraz mě přibrzdí, to už dokážu jízdu trochu ovládat. Sjedu ještě 20 metrů a zastavím. Těsně před místem, kde končí sníh a začíná kamení. Žiju. Kolem mě je krev. Nemám mobil. Ruka není dobrá. Jen sedím a myslím na to, ať není zlomená. Chci dokončit PCT. Ego nebo blázen? Možná obojí. Určitě obojí. Dlouhé minuty se vzpamatovávám.
Musím zastavit Catche. Zvednu hlavu. Už je na stopě… Jede. Neřízeně. Bojím se. Narazí na tutéž skálu. Otáčí se ve vzduchu. Zastaví u mě. První jeho slova jsou „I am ok“. Nechápu, jak to dokázal. Je opravdu v pořádku.
Vrátím se k sobě. Ruka… Catchi, fotku prosím. „Fotku?“ Ale mobil vytáhne. Bohužel se nepodaří. A možná je to tak správně.
Přemýšlím. Nemám mobil. Musím ho najít. Ochranný kryt na kameru. Nemám hole. Oba jsme je ztratili při sjezdu. Bez nich dál nemůžeme. Vidíme je v prudkých úsecích splazu.
Tak jo. Musíme nasadit batohy. Škrábeme se nahoru strmou skálou podél sněhu. Najdu mobil. U té skály. Náraz mi ho vytrhl za sluchátka v uších.
Catch má nesmeky a cepín. Ještě si nechal zimní výbavu. Musím pro hole. Musím já. Vím, že musím já. Půjčuji si obojí. Bojím se. Vidím, jak mi krev stéká z rukávu na cepín. Dělám, že to nevidím. Až pak. Teď ne. Postupuji opatrně k prvním holím. Tři jsou blízko sebe. Poctivě kopu stupy. Mám je. Opatrně zpátky. Poslední, čtvrtá, hůl je v hodně špatném místě. Daleko a na zledovatělém povrchu. Jsem tak moc opatrná. Soustředěná. Cítím zrychlený dech i tep. Klouže to. Do tvrdého sněhu se kope letní botou špatně. Levá ruka je s cepínem neobratná. Musím ho držet pravou. Uklouznu, ale ustojím to. Jsem ještě poctivější v pomalém postupu. Už jdu s holí zpět. Už jsem na skále. Vyšplhám nahoru k trailu. Chce se mi zvracet. Catch je právě takový, jaký potřebuji, aby byl. Nepřehání. Nepřemýšlí za mě. Zeptá se, co potřebuji. Jen chvíli trvá na emergency. Ne Catchi, to bude ok. Nebudeme volat. Uvidíme ráno. Respektuje to. Pomůže mi dát batoh na záda. Jdeme k nejbližšímu místu, kde můžeme postavit stan a kde je voda. Jdi první Catchi. Cítím, jak se mi dere pláč napovrch. Nechci, ať mě vidí. Teď si uvědomuji celou situaci. Teď to na mě dolehlo.
V kempovišti jde Catch pro vodu. Pomáhá mi vyčistit ránu. Až ve spacáku si uvědomím, že nebyla filtrovaná.
Mám sterilní podložku, proteče vmžiku. Musím ruku obtočit přeloženým čistým trikem.
„Ty jsi v pohodě Catchi?“ „Jsem.“
Musím si odskočit, kalhoty stahuji s obavou. Ale nohy mají jen škrábance a pohmožděniny. Catch mě upozorňuje na zranění na hlavě. Nebolí. Kašlu na to. Je zima. „Běž si postavit stan Catchi. Já to zvládnu.“ „Ok, když budeš potřebovat, zavolej mě.“ Stan postavím jednou rukou. Mám skvělý stan. Nejím. Oblékám se půl hodiny. Je to těžké. Ruku neohnu. Pravou. Jako levák jsem tele. Tak a už jsem ve spacáku. Je to nepohodlné, neudržím ruku na břichu, tak je jí nejlepe. Spí se mnou kamera. Tak jí využiji jako podpěru. Díky holka. Tak je to fajn. Vezmu si růžovou. Nedávno jsem si uvědomila, že už jsem ji dlouho neviděla, a že mi nechybí. Tak si dám rovnou dvě k večeři.
Cítím, jak krev prosakuje. Tak už se zastav! Musí to být dobré. Musí. Ruka není nateklá, to je přece dobré znamení. A prsty jsou pohyblivé. Jsem rozhodnutá dojít do Tahoe Lake po svých. Už jen dva dny.

Rychle si napíšu poznámky. Jen krátce, zítra bude všechno jinak. Chci si to zapamatovat takhle.
Spím.

93.den 14.6.2020
3km
Tahoe Lake

Budík mi zvoní v šest. Ale do sedmi jen ležím. Loket bolí jen málo. Uvědomuji si naražený prostředníček u levé ruky. Tak jde všechno zase o kousek hůř. Je nateklý a neohebný. A loket na druhé ruce neohnu taky. Ve stanu se oblékám dlouho. Nechci to triko odvázat. Nechci vidět špatné zprávy. Namlouvám si, že je to dobré. Vždyť to zase tak nebolí. Nechci kazit plán, který jsme měli. Pro jistotu si neberu Brufen, ať vím, jak tělo reaguje. Vylezu ven a začnu balit. Jde to pomalu, ale jde to. Nezvládnu jen nasadit čepici. Catch sedí ve stanu. Balím sama. Ach ta hrdost. Jenže Catch říkal. Řekni mi, když budeš potřebovat pomoc. Musím se to naučit.

Mám hotovo. Catch přijde a ukazuje mi v Guthook’s dvě míle vzdálenou prašnou cestu. „Je neděle, bude tam mnoho turistů. Jedeme do města.“ „Ne Catchi. Zítra je pondělí, do Tahoe dojdeme ráno. Když to nebude dobré, zajdu do nemocnice ve všední den.“ Jsem naměkko, cítím slzy v očích. Vysvětluji, že to není zraněním, ale tou situací. Zkomplikovala jsem to. A mrzí mě to.

Jdeme. U jezera a Catchem avizované dirt roud jsou kempující lidé. Catch mi jen oznámí, že jde za nimi. Ani se mě moc neptá na názor. Neprotestuji. Vlastně jen chvilku. Oceňuji jeho rozhodnost. Někde vzadu vím, že teď je to správně.
Za chvíli přispěchá. Mám jít tam, uvidíme. „Jsme na cestě daleko od Tahoe Lake. Catchi, jen vyčistit. Bude těžké se vracet takový kus na trail. Ve všední den.“ „To nebude problém. Pojď.“
Je tam parta lidí asi v našem věku. Se třemi děvčaty a psy. Kempují a užívají si krásný den. Paní přispěchá s desinfekcí a obvazem. Rozbalím tričko, na ruce zůstává sterilní podložka. Dále už to nikdo vidět nechce. Loket je zakrvácený a obrovský. Jde vidět volná kůže. Vše bylo pěkně ukryto pod přeloženým trikem. Souhlasím s odvozem, bez keců. Jeden z mužů neváhá ani chvilku. Jedeme 40 mil do Tahoe Lake. Do nemocnice. Máme zavolat, pak nás odveze zpátky k jezeru. Američani jsou velká srdce. O tom už jsem se přesvědčila.

Okamžitý příjem na traumatologii.

Říkají nám, pct hikerům, trash hikers. Když se převlékám do nemocničního úboru, když vyzouvám mokré zablácené boty, mokré ponožky, špinavé, roztrhané a zakrvácené oblečení. Když vidím ty nohy a špinavé ruce… Už vím proč.

Začínám mít zimnici, po sundání trička a sterilní podložky ruka stále teče. Říkám si, to se přece rána čistí. Tričko mám nacucané tekutinou. Loket už je nehybný. Pořád mi hučí v hlavě, hlavně ať není zlomený. Ostatní zvládnu.

Přijíždí rentgen. Mnoho fotek. Loktu i tlustého prstu na druhé ruce. Pro jistotu také hrudník a krk. Zdravotní sestry, které mne ošetřují, jsou tři velmi příjemní mladí kluci. Práci zvládají na jedničku. A dva z nich byli v naší krásné Praze.
Komunikace je pro mě těžká. Mnoho slov neznám. Přijede stojan s obrazovkou. „Prosím českou překladatelku,“ řekne jeden. Za chvíli se připojí. Česká, živá, žena na druhém konci drátu. (Já vím, nedrátu. Vlákna nebo co.)
Jednoduché. O všem mám přehled. Tetanovka, antibiotika nitrožilně a důkladné vyčištění.
Kosti jsou celé. Nikdy jsem neměla nic zlomeného. Tak to nepokazím, přece. Loket je jen potrhaný a je v něm zánět. Šít se to nedá, ale nevadí to. Výtok je v pořádku. Pořádně vyčistit a dva dny tady. Můžu zůstat v nemocnici nebo jít do hotelu. Nemůžu v tom teď Catche nechat. Jdu do hotelu. Pak na kontrolu ke specialistovi. V úterý. Dostanu pytlík se vším potřebným pro čištění rány, dva recepty a propouštěcí zprávu.

Taky mám na lokti nakreslenou mapu kolem zánětu. Když překročí hranici, zpátky.
Už teď je to mnohem lepší. Vydrhnout a ATB. Hotovo dvacet.
Díky Catchi. Zítra by to nebylo tak jednoduché.

V průběhu píšu Catchovi.
„Mrzí mě to, Catchi. Mrzí mě, že jsem to zkomplikovala.“
„Bez obav. Za zranění nikdo nemůže.“

Později
„Musím zůstat dva dny. Vrať se na trail. Promiň.“
„Ne, počkám na tebe.“
„Jsou to dvě další noci v hotelu.“
„To nevadí. Teď tě v tom nenechám. To neudělám.“

Sedí několik hodin před nemocnicí.
„Běž do hotelu Catchi.“
„Ne, počkám. Jsem v pohodě.“

Díky Catchi.
Co dodat?
Než vyjdu ven, ví, kde je motel, kde prádelna, kde levný obchod. Díky parťáku.
Tak a tohle jsem musela zažít. No, potřebovala jsem lekci. Pořádnou. Malé nepomáhaly.
Dobře mi tak.

Jdeme do hotelu, vyprat, lékárna, pak jídlo. Pozvu Catche na hambáč. Protestuje, ale nedám se. Platí noc v hotelu navíc. Nezdravá večeře je to poslední.

Ležím v posteli a je mi dobře. Ruka je ohebnější. Při čištění vidím, že je poloviční. Takže dobrý. V úterý kontrola, pan doktor řekne great a jedeme 😘.

Tak jsem si říkala, že blog potřebuje oživit, tak to máte podrobně. 😘
Dala bych si víno. Zítra si koupím.