4. den 17.3. 2020 To je jako poušť jo 🙃

26 km
Ráno se probouzím a při otevírání stanu na mě kouká poprašek sněhu. Když na něj hledím ze spacáku, je to vcelku romantika. Ale pak to balení, ve zmrzlém sněhodešti, to je taková potměšilá laskavost přírody. Prší do stanu, prší do té velké šedé věci, než do ní dám věci 🤪, spacák je vlhký, když ho balím (díky kondenzaci ve stanu v noci), mokrý, než ho sbalím já a ukryju do velké šedé věci pod pláštěnku.
Zmrzlými prsty neumím zapnou spony od velkého šedého. Zkusím to tedy v mých tenounkých a již zcela promočených rukavicích z Decatlonu a je to o poznání lepší. 👍

Velká šedá věc je těžší, než byla. Sice ujídám, ale vody přibývá na všem možném.

Nicméně, cestu dále po stezce si moc užívám. Miluji hory v melancholickém hávu. A navíc, když stoupám, ke zmrzlému dešti se občas přidává sníh. Vznikají tak nádherné scenérie.

Pár zmrzlých detailů.

Když se navečer změní počasí

PO 26 km nacházím vhodné místo pro stan, tak jdu kempařit.
Znáte ten pocit, když promoknete, třeba na horách, přijděte domů, dáte si teplou vanu 🛁, zázvorový čaj nebo kafe ☕ a lehnete si k pohádce? Tak… to byla trošku, jak to říct, jiná zkušenost 🤪🤪🤪. Mokrý stan, karimatka i spacák 🤭

Jenže
Široko daleko nikde nikdo, jen já, můj stan a ta velká šedá věc. Krásné ticho 🌜