165.den 25.8.2020 Skykomish

9km
Somewhere in the mountains

Večer jsem psala na číslo trail angel, které je uvedené v Guthook’s s informací, že doveze hikers, kde si budou přát. Nereagoval a nereaguje ani ráno. Zkouším volat, ale číslo je patrně určeno pouze pro SMS, hovor realizovat nejde. A nebo je špatné. Nevím a už nepátrám. Sbalím se a počkám do osmi. Chvíli si kratím voláním domů. Opět jsou ochotni se mnou rozprávět. Ukážou mi čerstvě upečený chleba. Jsou fakt hodní, právě tohle potřebuji vidět 🙈. Myslím, že jejich ochota se mnou kdykoliv hovořit, pramení z možnosti mě trápit.
Po osmé jim to zatrhnu 😂 a jdu stopovat. Tomu jsem se chtěla vyhnout (mám na mysli to stopování), nevyšlo 🙈.
Na parkovišti zahlédnu Catche. Krátce si vyměníme informace o dalším plánu, totiž, že já jedu do města a Catch pokračuje v trailu.

Zastaví mi mladá holka. Jmenuje se Heather, tedy doufám 😂. Je fajn. Doveze mě do Skykomish vzdáleného asi 20km.

Pošta otevírá až za dvě hodiny.

První kroky vedou k hotelu, jehož součástí je restaurace. Ta je teď nejdůležitější.

Městečko je půvabné, úhledné a čisté.
Některé budovy dýchají starými časy

High school

Fire station

Železniční město

Sedím na lavičce před hotelem. Je něco po deváté. Restaurace se otevírá v deset a já se moc těším na dobré jídlo. 10,15 v okně stále svítí cedule zavřeno. Jdu obhlédnout situaci, tentokrát důkladně. Na lístečku za oknem najdu pro hladového hikera špatnou zprávu – úterý, středa zavřeno. 😭
Přemýšlím, jestli se mi chce trávit volný den v hotelu, kde se nemůžu najíst. Navíc je check-in až ve tři odpoledne.

Vracím se na kraj Skykomish, kde mě vysadila Heather. S benzínovou pumpou sousedí bufet. Dám si jídlo a přehodnotím plán. Do odpoledne bych musela někde sedět, než mě ubytují. A ráno na stop. Takový volný den mě neláká. Nábiju si tady, v bufetu, najím se, udělám příspěvky a zpátky na trail se vrátím ještě dnes. Podle času, kdy se tam dostanu, něco ujdu nebo znovu přespím ve Stevens Passu. Trochu si odpočinu. To bude stačit. Bude muset.
Celý den sedím v rohu bufetu a nikomu nevadím. 😇

Sotva otevřu WordPress, píšou mi kamarádky. Tři. Pěkné v řadě, jako by se domluvily. Jedna skončí, další začne 😂 Mám radost. Zavřu WordPress a věnuji se důležitějšímu, vztahům. 😁.

Nic netrvá věčně, prokrastinační chvilka skončí, a já se konečně pustím do psaní. To je brzy opět přerušeno, tentokrát to zavinila nutnost jít na poštu, která je otevřená jen po omezenou dobu.
Lidem v bufetu vůbec nevadí, že si u nich nechám batoh i nabíjení. Jsou to pohodáři.

Na poště je paní milá, ale bohužel se mi nepodaří domluvit se s ní na přeposlání balíků do Seattlu. Je to proces nestandardní… ach jo. Poskytne mi telefonní číslo, kam mám zavolat a domluvit se. To budou rádi, že si mohou promluvit s neandrtálcem. 🙈🙉🙊
Trochu jsem doufala ve víc. Nevadí. Zkusím to. Na druhé straně je automat. Rozumím jen napůl. Asi zmáčknu špatnou volbu, další hovory už mi automat shazuje, vůbec se se mnou nechce bavit. Patrně jsem ho zmáčknutím volby jedna urazila. 😂

Přemýšlím, co nám v těch balících. Cepín, nesmeky, mikiny, rukavice, zimní návleky v jednom. Druhý obsahuje pouze papíry z nemocnice, které René stáhl z nemocničního SW. Asi se nic nestane, když o ně přijdu. Patrně nechám balíky zaprášit na amerických poštách. Co už…

Vracím se do bufetu a dokončuji příspěvky. Vzpomenu si na Harolda. Nabídl mi pomoc, když budu potřebovat. Trail angel 😇 celým srdcem. Zkusím mu napsat. Jeho odpověď mi v emailu přistane okamžitě.
Této nepříjemné aktivity se ujme. Na poštu zavolá ráno a napíše mi, jak pořídil. ❤️

Je pozdě odpoledne, nakoupím jídlo a špinavá a nevypraná jdu stopovat.

Z bufetu mi půjčí pro hikery připravenou tabuli s nápisem.

Je to milé.
Stojím asi 15 minut. Nedaří se mi. Z vedlejší pumpy na mě zavolá mladý muž.

Uf. A navíc mám milou, mazlivou, černou společnost.

Vycházím 18,15. Jde se mi dobře. Původně šest zamýšlených kilometrů protáhnu na 9.

Sotva nastartuji, potkávám hikerku. Prý musí dnes ujít 18 mil., tam na ni čeká hiker partner. Takhle navečer je to nálož.
Mám rychlejší chůzi, tak se za chvíli rozdělíme. Cestou ke kempovišti koketuji s myšlenkou, že si s ní dám večerní turistiku. Večer mě to baví, ale ne samotnou 🙈. Páč jsem strašpytel 😂.
Dojdu na místo, kde mám v úmyslu spát, a půl hodiny čekám. Kočka nikde.
Rozbiju stan a jdu do spacáku, je zima. Teprve za další hodinu prochází. Myslím, že skončí někdy k ránu. Já už ze stanu nevylézám.
Pp