GR11 20.8. Melancholie

Km 13 😢
Převýšení 1000
Konec Refugi ď Amitges

Zvládnu vyjít v osm. Ve stanu jsem si oblékla suché ponožky a tričko a kraťasy. To nejnutnější uchovávám v pytli, jako na PCT. Celá tato aktivita byla ovšem zbytečná, dopoledne velmi jemně, přesto prší 🤭. Zbytečně jsem promočila další věci. Už jich pár tahám v batohu, protože na něj se už nevejdou 🙉. A tak si tam zatouchají v sáčku 🫣.

Začínám krátkým, ale prudkým kopcem k jezeru. Místa na spaní tam jsou, ale na otevřených místech. Tak uf… ještě, že jsem nešla dále.

Nebudu tvrdit, že jsem si to od začátku dne užívala, mokré boty od rána, vlastně od včera, v batohu, vyjma věcí v pytli, taky všechno mokré, včetně toho batohu. Stan ze spodu prosakoval, tak je mokrý sakumprásk a o spacáku nemluvě. Ty dvě poslední věci mě trápí, pokud je nebudu moc vysušit, bude to na pytel.

Jenže ono to všechno k horám prostě patří, a když se ti to postaví do cesty, je dobré to dát.
Ale pak to nepohodlí přestaneš vnímat, trochu 😜, protože to přebije okolí.
Z některých cestiček to počasí dělá romantiku.

Jezera. Na chvíli se rozevřelo nebe, ale třeba to byl příslib hezkého odpoledne. 🤪👈

Refugi de Colomérs je nové a v pohádkovém prostředí.

Není zde wifi, tak jen kafíčko, polévku a jdu dál.

Venku se střetnu s mladíky z Rakouska. Už dnes opouštějí GR11. Prý jsem na ně moc rychlá, furt před nimi a to jsem si prý ještě zašla 🙈. Starší dámu to velmi potěšilo. Tak já do starého železa ještě nepudu teda.

Je to taky krásné, spousty míst na spaní i koupání. Ani mi nevadí, že “na to není počasí”. Myslím, že právě tohle tomu dodává tu krásnou atmosféru.

Baví mě i výstupy, jak se proměňuje pohled na jezera pode mnou. A objevují se další, výše položená.

Hajkerky odpočívají s výhledem na jezera. Přestávečka k přežvykování.

Tahle asi odpočívala dlouho 🙈

Asi výstavní kus 🤭, holka

Jen se přehoupnu přes průsmyk v mraku a pokračuji. Za jiných okolností by si tady nejeden hiker dal dostaveníčko s hvězdnou oblohou.

Kluci z rakous říkali, že od tří špatné počasí. Stejně jako včera. Ptali se na Refugiu, kde spali. Není signál, tak nemůžu ověřit. Jsou dvě odpoledne. Kupí se bouřková mračna. Musím se rozhodnout.
Buď sejít k Refugiu, cca 3 km a zůstat tam. Kdyby byla wifi, doplnit dny na blog. Vysušit věci. Vyprat obsah sáčku s mokrými věcmi. Zůstanu alespoň trochu v horách. Ale jen 13 km v nohách, nechce se mi končit tak brzy. A mimo GR11. Napojím se pak asi za další 3 km. 🙈🙈🙈🙈🙈🙈🙈🙈🙈🙈

Nebo do města. Určitě signál, nejspíš hotel. Ale 12 km asi v bouřce. Ale je to město. Nejspíš přijdu večer a durch.

Jdu k Refugiu a mám-li být upřímná, nejsem kvůli tomu v dobré náladě. Je mi to prostě líto.
Na chvíli po žluté

Tenhle pohled mi ji trochu zlepší ❤️ .

Jsem v Refugiu před třetí, loudám se, ať nemám dlouhé odpoledne. Ale mám 🙄. Kluk je velmi milý. Ubytuje mě na jedné z mnoha postýlek. Najde mi místo v kotelně, kde si můžu pověsit stan. Možná neuschne, topí jen v zimě, ale alespoň nebude někde stočený ve vodě ještě celou noc. Dám si horkou sprchu, stále nemám mýdlo 🤭. Je jen u umývadla, tak si namačkám do dlaně a ve sprše se vysvleču jednou rukou, druhá chrání to mýdlo v dlani 🤭 a alespoň na tělo to takto nějak vyjde. Vlasům musí stačit horká voda 🚿. Pak vyperu mokré ponožky a jiné kousky z pytlíku 🙊jak to jen jde.
Je tu mnoho postýlek, dva záchody a dvě sprchy 🙈. Zpočátku je tu málo lidí. Ale nasbírá se to plné, jen chata zurčí.

Zaplatím si postýlku, večeři i snídani.

Wifi je slabá. Nenačte se mi ani stránka nebo počasí. Ani chatovat. Jsem upřímná, strašně strašně strašně moc mě to zamrzí. Sedím tady celé odpoledne a nepoustnu ani čárku. Bohužel, i když nechci, pořád mi v hlavě běží, že mi utíká čas. Vlastně zbytečně.
Venku od čtyř prší, “jen” prší.
Chvíli přemýšlím, že se zvednu a půjdu do toho města.
Nechci honit kilometry a vím, že to přesto dělám. Jenže mě se jde tak dobře a baví mě to. A čas mám prostě omezený. S takovou nedojdu ani do té Andory 🙄. Jsem pitomá, to mi nemusíte psát jo. Tohle je můj deník a vy mi do něj jen koukáte jo 😜. Ale myslet si samozřejmě můžete cokoliv 🙄.

Tak… a tak to dnes mám, melancholie venku, ta je krásná, no a pak i ve mě, a ta mě prostě sr*🙊.
Pa