Camino s mámou, den třetí

17.10.2023
Start – Vila do Conde cca 8,30
Cíl – Apúlia asi 15,00
ubytování – Home of pilgrims d`Apúlia
oficiální Camino dnes 20 km
nachozeno o něco víc 🙈, ale už mě to neba měřit
Počasí: prší fest, někdy normálně, v miniaturních chvílích neprší

Vzbudíme se ještě za tmy. Leje. Pokojíčku přináleží taková malilinkatá garden a tak to máme v přímém přenosu. Balení a kávička se protáhlo. Dnes jen dvacka, není kam spěchat.

Přišla k nám na návštěvu dveřmi ze zahrádky.

Krasavice. Večer jsme ji vyhnaly a dnes to zkouší znova, tak ji necháme vstoupit na průzkum. No a kdo má kočku, ví, že jsou to pěkné potvory. Otočila se zadkem k závěsu a pochc… ho. Normálně, drze a stejně nezdvořile, jako zní to nedopsané slovo. Schválně, mrcha 🙈 – „tak tady to máte, zlí lidé, nepustit královnu…“. Vedle závěsu visela moje pláštěna na batoh a odnesla to taky.
Tak další zdrženíčko zdržení, jdu to vyvařit vřelou sprchou 🙈😂. Následuje sušení, důkladné, a jak brzy zjistíte, zcela zbytečné. Naštěstí máme v pokojíčku přímotop, tak to jde rychle. Ani zdaleka netušíme, co nám pláštěna ještě přinese za legraci.

René nezůstává pozadu a posílá nám ranní pozdrav. Nebudu to nějak obšírně komentovat, jen drobnost – věřím, že jde o projev solidarity, nikoliv posmívání se manželce a tchýní na jejich pouti. (tečka)

Vycházíme až nějak po půl deváté bez deště. Ale tento meteorologický jev, nebo spíš nejev, vydrží tak půl hoďky a je fuč.
A vítr je parádní 😱.

Za chvíli se propleteme romantickým uličkami Vila do Conde a míříme vstříc dalším zážitkům.

Kupujeme snídani.

Málokde mi tak chutná chleba jako doma. Tady ano. Podobný a výborný. Vlastně všechno pečivo. Jsme hladové, tak si sýr na housku nakládáme schované pod stříškou obchodu s oděvy. Takoví příjemní vandráci, co po sobě uklidí papírky. Foto by stálo za to. Není 😁.

A prší. Zkouším zachránit foťák pláštěnkou, ale vzdouvá se jako balon. Trhá to se mnou na všechny strany a navíc vypadám jako panáček michelin. Bojím se, že vyletím nad domy, tak jde pláštěnka dolů a foťák pod vestu.

Dnes nás čeká cesta kolem oceánu a téměř celou ji jdeme po dřevěné cestičce.

Oceán je boží. Vítr jako blázen a vlny ohromné. Stojíme na vyhlídce, betonové, do mokrého písku se nám nechce. Ať pak nešlapeme celý den s pískem v ponožkách, v botách…

Fotíme, natáčíme a snažíme se ustát silný vítr.

Voda je živel

Fotka patrně moment před odletem. Naštěstí ne mým, ale pláštěnky z batohu 😁. Běžím za ní v tom mokrém písku s tím velkým báglem na zádech. Musím vypadat jako přerostlý tučňák v oblečení. Pláštěna nedbá mého snažení a je rychlejší. Vidím jak zalétla těsně k oceánu a vlna ji stáhla do vody. Vzdávám to a čekám, až mě dojde mamka. Jdeme tedy, boříc se do písku, kolem oceánu a přemýšlíme, jak to v tom deštisku uděláme, aby vše příliš nezmoklo. Na PCT jsem se naučila, dávat si do batohu velký nepromokavý pytel a až do něj pak věci, ale něco je nyní přece jenom nechráněné. Třeba spacáky. Pak ji ale zahlédneme, na chvíli ji moře vyplavilo. Tak 50m od nás. Utíkáme tam, vlny jsou silné jako blázen. Bojím se ze mě stáhnou, tak nechci jít moc daleko. Nechávám si na zádech batoh, ať ho nemusím pokládat do mokrého písku. Ano, jsem osel… Ttrpělivě čekáme. Vlny si s pláštěnou pohrávají, ale neposílají ji na břeh. Je to napínavé. Pak ji ale jedna vlna šikovně chytne a přiblíží k nám. Jdu pro ni. Chňapnu a v tom mi vlna podráží nohy. Sednu s tím těžkým batohem do písku a cítím tah vlny zpátky do moře. Po čtyřech se rychle plazím z dosahu. No uf, jako. Blbý nápad? Ale jděte 😁. A mám ji. Škoda, že to mamka nenatočila, ach joooooooo 👀.

Jo a písek mám všude 🙈🤪👈

A zase sušíme 😁.

Jsem durch, jdeme si dát kafíčko. Zeptám se slečny, jestli mají kávu. Řekne ano Tak dvě americana, prosím. Přinese kávu a dvě americana 🙈. tvl, to je sranda 😁.

Dostaneme krásnou samolepku do deníčku, tak neva.

Naštěstí se nejdu převlékat. Byl by to nesmysl. Za chvíli bych na tom byla stejně jako mamka.

Prší, tak nějak normálně. Jen když zrovna nemám pláštěnu na batohu nebo vyndáváme svačinu z batohu nebo nemám v obale foťák nebo chci něco vyfotit nebo… tak pouze v takových případech leje 😁.

Jak si tak deptám v botech, koukám, že se mi skrz ně tlačí bílá pěna. Špatně vymáchané ponožky včera večer… No co, tak peru dnes celou cestu 😁. Mechanicky, ale bez práce.

Kolem jedné se slunce nesměle tlačí skrz mraky navzdory předpovědi. Vydrží mu to asi hodinu 🙈.

Opět dlouho zástavba. Po městských ulicích následují hotely a vesnické domky. Také třeba golfové hřiště, zeleninová pole a tak.

Opět vidíme vyzdobené domky. Jen tématika je i jiná, než náboženská.

V městečku jsme kolem třetí, asi, nevíme, odhadujeme. Ale chůze to byla dnes svěží. Mamka mě honí 🙈.

A došly jsme k hotelu, který není náš. Tak dlouho jsme včera měnily rozhodnutí, ve kterém spát, že jsme se sekly. Chvíli nás marně hledají v systému 😁 a až pak si paní všimne, že naše rezervační číslo patří jinému hotelu. No tak ještě, že je ve stejném městě, že. Než přejdeme na správné místo, sejme nás slejvák. Jsme komplet. Tak to asi neusušíme, v příjemné hotýlku přímotop není.
Lidé opět mega příjemní. Nic jim nevadí, ani že jsme jako slepice. Jako zmoklé samozřejmě 😱 – i vy darebáci, co jste si to mysleli.

Rozvěsíme všechno, kde se dá. Tyto fotky mamka stihla vyfotit, než se tak stalo.

Jdeme do městečka zahnat hlad. Všechny restaurace zavřené 😭. Není se čemu divit, je tu jen pár poutníků roztroušených po hotelech. Tak zase známá houska se sýrem v příjemné pekárně. Pečivo opět boží, ale už bych si dala něco jiného. Tak si dáme Portské, šťopičku. Na pouti je to má první. Kdo mě zná, chytá se za hlavu 🙉. Taková odvykačka nebo co 🙈. No nic, napravíme.

Bom Camino, přátelé ❤️